Na kolik nás přišly služby?

Na kolik nás přišly služby? Zdroj: archiv Blesku

Za socialismu měli lidé lepší sex: Pravda, nebo mýtus?

Sexuální život žen za komunismu nedávno přitáhl pozornost amerických etnografů. Ženy v Československu před rokem 1989 prý „to“ zažívaly častěji a vášnivěji než my. Jak to? Nahlédněte s námi do světa sexu v době tesilek, krimplenových zástěr a front na banány.

Seriál Žena za pultem měl nejednu scénu, která byla zdrojem nekonečného hihňání a řehnění v tramvajích a trolejbusech. Většinou ráno poté, co většina národa (protože neměla nic lepšího na vybranou) sledovala další díl televizního seriálu. Ale málokterá pobavila víc než milostný moment dvojice středního věku.

Muž a žena, on ke krku zapnuté pyžamo, ona stejně cudnou noční košili. Leželi vedle sebe jako dvě čerstvě ohoblovaná prkna. Postelová scéna socialistické prodavačky, která nezáviděníhodně proslavila Jiřinu Švorcovou, byla přijatelná jenom pro členy ústředního výboru strany. Obyvatelstvo se mohlo potrhat smíchy, protože s jejich intimním životem scéna nemohla kontrastovat křiklavěji. „Nechat se opíchat je jediná svoboda, která nám zbyla. Píchat a nechat se opíchat je to poslední, co nám nemůžou vzít,“ vysvětlují barvitý sexuální život v socialistické Praze vykulenému Američanovi v románu Philipa Rotha Pražské orgie.

Několik zdatných amerických autorek si vylámalo zuby na pokusech ilustrovat šedivost sexuálního života populace strádající v socialismu. Než začaly s výzkumem, byly upřímně přesvědčené, že situace socialistických žen, kterým byl upřen sexuálně osvětový Cosmopolitan, musela být zoufalá.

Nesnesitelná lehkost

Přesto, že v prvním telemostu mezi USA a SSSR se sovětská studentka na kameru pyšně rděla: „U nas sexa nět,“ pravý opak byl pravdou. Sotva se našel režim, za kterého lidi řádili víc. Před pár měsíci i New York Times přišly (neochotně) s tím, že za ponurého socialismu měly ženy lepší sex než v barevném materialistickém kapitalismu!

Seděla jsem na oprýskaném záchodku Mladé fronty a zatvrzele ignorovala bouchání a kopání do dveří. Podnik se stovkami pracovnic novin a časopisů měl jenom dvě ženské toalety. A jednu z nich jsem na několik hodin zablokovala. Seděla jsem na sklopeném prkénku, četla Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí. V kapitalismu odchovaná dcera knížku o mnoho let později nevzrušeně odložila jako „lehce pornografický román“, já z ní byla ve dvaceti „štajf“. Příběh mi učaroval, ale hlavně jsem měla vztek: Kundera totiž přesně popsal moje pocity a zážitky, štvalo mě, že mi je ukradl, že je napsal on a ne já!

Existuje celá teoretická (feministická) škola nenávidící Kunderu a není náhoda, že se nikdy neprosadil v Americe jako ve Francii. Jsou knížky, v nichž i mně mužské postavy nejslavnějšího Brňana připomínají odpudivý šovinismus starších českých mužů. Ale: Kundera je skvostný kronikář socialistické erotiky. A žádný společenský systém jí v masovém měřítku nepřál víc než ten socialistický.

Američanovi lezly oči z důlků

Kolega v Mladém světě si byl v osmdesátých letech vědom toho, jak moc obdivuji spisovatele Jiřího Muchu. Chvíli se drbal za uchem, ale pak k mé lítosti (protože jsem netušila, o čem mluví), odmítl: „Já bych tě k němu vzal na návštěvu, ale bojím se, že bys na to neměla náturu.“

Teprve později jsem pochopila, že se chodil do výstavného domu na Hradčanech účastnit veselic, kterým se hezky česky říká „grupáč“. Jednu takovou líčí Philip Roth v již zmíněném románu Pražské orgie. Podrobně popisuje ošumělé svršky přítomných, atmosféru nedůvěry, všudypřítomnost tajných. Hrdina je erotickou energií Prahy zaskočený homosexuál, který ustavičně musí odmítat sexuální nátlaky vnadné Olgy. Ta se ho pořád vyptávala, co je tak úžasného na amerických holkách, že mu není dost dobrá. Je docela zkoprnělá z toho, že ji nechce. Američan je zase zaskočený tím, že kamkoli se hne, všude se mu v Praze nabízí sex.

Podobný šok jako Olga jsem zažila v Londýně v roce 1985. Herečka Isabela Rossellini byla zrovna na vrcholku slávy a v redakci londýnských novin si mě s ní několik krátkozrakých redaktorek spletlo. Neměla jsem o sympatické herečce ani tušení, jenom mě zaskočilo, že se kolem mě najednou točí spousta lidí a všichni si chtějí potřást rukou. Myslela jsem, že se sbíhají prohlédnout si socialistického exota, kteří byli v té době v Londýně vzácní. Muži mě přemlouvali, abych v Anglii zůstala, ale žádný se nepokusil položit mě na stůl, nikdo se nesnažil zamknout mě v kanceláři nebo mě zatáhnout na záchod. Přespávala jsem v domě mladého novináře, který mi asi dvacetkrát řekl, že jsem nesmírně krásná. Ale ani jednou se mě nepokusil opít, natož se mě dotknout a svést.

Myslí si, že se nemeju?

„Myslíš, že se mě Nigel štítí? Že si třeba myslí, protože jsem přijela ze socialistické Prahy, že se nemeju?“ zeptala jsem se udiveně české dokumentaristky, která v Londýně zůstala v roce 1968. „Neštítí se tě, naopak, líbíš se mu. Angličani jednoduše nemají hormony,“ uklidňovala mě česky filmařka, zatímco inkriminovaný muž se na nás usmíval na lavičce parku Hampstead Heath. „Já tu spím jenom s černochama, nikdo jiný tu o sexu nemá páru…“

Nešlo mi to do hlavy. V Československu (nebo v kterékoli jiné členské zemi RVHP) se mladá holka musela pořád vyvlíkat a odmítat ustavičné sexuální návrhy, rafinovaně se vyhýbat situacím, příležitostem, služebním cestám - vždycky se totiž našel kolega, soused, strýc, známý, který měl na vás spadeno a byl vždycky k připraven k akci.

Na kolik nás přišly služby?
Na kolik nás přišly služby? | Zdroj: archiv Blesku

Jednou mě šéfredaktorka Mladého světa donutila odjet na výjezdní svazácké školení. Vrátila jsem se a sršela jsem jiskry: „Mám pro vás super reportáž: vdaná dojička si to dva dny rozdávala s předsedou krajského výboru, libovala si, že je k nezadržení, jak mladý býček. Když se během dvou nocí na pokoji, který jsme sdílely, jednou na pět minut ukázala, libovala si, že jí to „dělá zepředu, zezadu, ze strany…“ Moje nadřízená nebyla mým popisem moc překvapená, ale už mě podruhé na podobnou akci neposlali. Bylo to taky proto, že si jistý Mohorita, tehdy nejvyšší šéf svazácké organizace stěžoval, že jsem se odmítla zapojit do iniciativ ostatních soudruhů, jen jsem provokovala - držela jsem se stranou a nepřetržitě jsem si dělala poznámky do bloku. Ale i pro zjevně prudérní osobu jako jsem (ve srovnání s ostatními) byla já - seznam lásek nezadržitelně bobtnal…

Mezi řadou záslužných titulů, které manželé Škvorečtí vydali v exilu, chybí kniha, která by zachytila sexuální trudnomyslnost exulantů. Přenést se do materiálního světa plného krásných věcí musel být šok i pro ty, kteří si je mohli dovolit; s všudypřítomnou erotikou, jak ji znali v socialistické vlasti, byl ale najednou rázný konec. Když se hrdina Philipa Rotha ptá disidentského dramatika, proč raději neemigruje do Vídně, kde by se mu dostalo zasloužené pocty a slávy, špatně oblečený kulturní pracovník se chlubí svým šmajchlkabinetem a upřímně se diví: „A co mých šestnáct přítelkyň?“ Co by si bez nich počal? Ve Vídni by sice nabyl peněz a svobody, ale okamžitě by ztratil sexuální volnost!

Jednou mi padl do oka pražský kulturní kritik; v hospodě jsme se báječně bavili a postupně jsme se přesunuli do jeho bytu. Podle lehkosti s jakou mě manévroval, jsem (mylně) usoudila, že je nezadaný. Na rozestlaných manželských duchnách ležela noční košile. Nikdy nepochopil, proč jsem rychle hodila zpátečku. Když byla jeho žena na chalupě, v bytě se často střídaly kolegyně a elévky. A jak jsem se dozvěděla mnohem později - ani manželce moc nevadilo, že měla kartáč v koupelně plný cizích vlasů.

Dva existenciální strachy

Nepopsatelný je strach, který náš milostný život za socialismu provázel. Když jsem v třiatřiceti otěhotněla, vyšetřující zdravotní sestra mi řekla spiklenecky: „Tady nemusíte lhát!“ Nesrovnávalo se jí totiž v hlavě: bezdětná žena, po třicítce - a ona na otázku, kolik měla potratů, tvrdí, že žádný!

Moje máma měla pět potratů, všechny jak z hororu. Při jednom z nich ji v jakési odporné špeluňce moje babička držela za ruku a už přestala věřit, že se její dcera zbrocená krví probere z bezvědomí. V pánských erotických novelách se všudypřítomný ženský strach z nechtěného těhotenství a krev moc nevyskytuje. V každodenní socialistické realitě byl neodmyslitelný. Protože kondom byl viděn jako „nepřirozený“, a pilulka neexistovala, nejběžnější způsob ochrany před otěhotněním byl: „dávat si bacha“.

„Proč sis ji vzal?!“ ptala jsem se milence, který se nesnášel s manželkou. Jednou spolu - ještě na gymnáziu spali, ukázalo se, že jim styk oběma způsobuje bolest. Ale narodila se rychle dcera a bylo „po ptákách“. Není divu, že se svižně ujalo rčení „ženatý/ vdaná není tělesná vada“.

Věčný strach z toho, že „budu v tom“, vystřídal větší - že nikdy neotěhotním. Když se tak nestalo do mých třicátých narozenin, uvěřila jsem, že jsem neplodná. Když jsem dva roky nato každé ráno cestou do práce prchala zvracet do keřů, přítel se mě opatrně zeptal, jestli nemůžu být náhodou těhotná. Ohradila jsem se tak vehementně, že se už neptal ani když moje zvracení neustávalo ani po několika měsících.

Měli jsme čas

Byla jsem přesvědčená, že trpím nějakou fatální nemocí, nechala jsem si udělat složité laboratorní testy. „Nechte si udělat taky - pro jistotu - test, jestli nejste těhotná,“ radila mi sestřička. Zeptala jsem se, kolik by to stálo. „Tři stovky? Ne, škoda peněz!“ Když jsem si pak přece jen koupila těhotenský test, byl pozitivní. Rozrušená jsem volala kamarádce, ale ta mě hned zchladila: „Kdo to vyrábí? Lachema Brno? To určitě blbne, běž si koupit nějaký dražší. Třicet dva let? Určitě nejsi najednou těhotná...“

Neměli jsme lesklé auťáky, ale odrbané škodovky jsme každou chvíli zabrzdili někde u lesa. Oblíkali jsme se do ošumělých, špatně šitých svršků a ty jsme ustavičně odkládali. Budování socialismu jsme měli na háku a kapitalismus byl nedostižně daleko, co s načatým večerem, když v televizi není nic ke koukání? Sex, sex, sex; nejlepší odpovědí na nudu a nesnesitelnost socialismu byl sex. Ekonomický komentátor a signatář Charty 77 Jan Macháček mi řekl, že ho štve, jak mladí historici popisují socialismus utopený v ponuré šedi. „My jsme se uměli bavit, dělali jsme si z režimu srandu,“ říká. A měli jsme spoustu času, příležitostí a energie na sex, dodávám já.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Aktuální číslo je k dostání právě teď.