Hraje na violoncello, na pódiu ji můžete vídat s Vladivojnou La Chia nebo jako součást kapely Zvíře jménem Podzim. Stejně dobře se ale cítí na mole nebo před objektivem. Terezie Vodička Kovalová je česká hudebnice, modelka – a feministka. Aktuálně se stala tváří limitované kolekce spodního prádla. Odhalila tak svoji svůdnou stránku a část svého okolí tím překvapila. O tom, že i inteligentní ženy můžou být sexy, o cenzuře bradavek na sociálních sítích a českých pupkáčích se rozpovídala v rozhovoru.
Stala jste se tváří limitované kolekce spodního prádla Dark Matter Lingerie, která vyšla k Mezinárodnímu dni ženského orgasmu. Jak na to přišlo?
Tohle byla jedna z výjimečných událostí v mém životě, kdy jsem já sama oslovila někoho. Asi před půl rokem jsem se osmělila a napsala designérce stojící za Dark Matter Lingerie, že kdyby někdy chtěla, moc ráda s ní něco nafotím. Styl prádla, co dělá, to je něco, co běžně sama nosím, navíc mě dlouho lákalo vyzkoušet harnessy, zároveň se mi líbí i vizuál značky. A na to konto mi nadšeně odpověděla, že to je super nápad.
TIP NA VIDEO: Rozhovor s návrhářkou spodního prádla Terezou Vu
Ty fotky vypadají skvěle, jsou sexy. Jaká byla reakce okolí? Na Instagram jste psala, že vás dost překvapila…
Šlo hlavně o reakci na backstage video. Chodili za mnou třeba spoluhráči z kapely s tím, že je jim z toho úplně horko! Co mě v první řadě překvapilo, je, jakou mají lidé představu o průběhu focení. Takhle to vypadá i během normálního focení, že se modelka hýbe a to se fotí. Ty fotky mají člověka nalákat, takže je naprosto v pořádku a obzvlášť u prádla i žádoucí, aby u toho vypadala svůdně, aby bylo vidět, že se v tom produktu cítí dobře a že se cítí dobře ve svém těle. Strašně mě potěšila jedna kolegyně, křesťanka, která žije v trochu jiné sociální bublině. Řekla mi, že sama by si na to netroufla, ale když fotky viděla, hned jí to perfektně zacvaklo do mojí osobnosti. Byla schopná vidět, že i tohle je součást mě, to mi udělalo radost.
Když jsme se domlouvaly na rozhovoru, říkala jste, že vám zrovna psala maminka, jestli už to není trochu moc.
Ano, psali mi oba moji rodiče.
A co jste jim řekla?
Řekla jsem, že tohle jsem taky já. A že je to ve finále moje věc, není mi ani patnáct, ani dvacet, je mi třicet dva, jsem vdaná, nepřijde mi na tom nic nenormálního. Nikdy jsem se za to nestyděla, vždy jsem o sexualitě mluvila velmi otevřeně, dokonce jsem v průběhu dospívání trousila takové drobky informací, které mohly napovědět, že je to pro mě velké téma. Možná, kdyby je rodiče trochu lépe vnímali, nebyli by teď tak šokovaní. Ale zároveň chápu, že konfrontace se sexualitou vlastního dítěte je těžká.
To video z backstage jste sdílela s komentářem, že „milujete své tělo, ale byla to dlouhá cesta“. Můžete mi tu cestu trochu popsat?
Lidem to často nedochází, ale i osobnosti považované za atraktivní, krásné, mají problémy se sebedůvěrou a sebepřijetím, dokonce velmi často. Já se celé své dospívání setkávala s body shamingem, i od vlastní rodiny, třeba od babičky, která mi jeden den byla schopná říct, že jsem moc hubená a měla bych víc jíst, a druhý, že mám nějaká tlustá stehna. Zároveň jsem v tom věku vzhlížela k módním časopisům, ale bylo mi řečeno, že modelka ze mě nikdy nebude, protože na to nemám tělo. Prošla jsem si kolečkem s modelingovou agenturou, kdy jsem nejdřív dostala zadání vyrůst a zhubnout, pak jsem se jim zdála zase příliš hubená, tak jsem si musela nechat narůst vlasy a přibrat, ale to po čase to bylo zase už moc. Tehdy jsem si osahala i anorexii a bulimii, abych si řekla: „Hm, tohle úplně není pro mě.“
Jak to pokračovalo?
Tak, jak vypadám dnes, jsem vypadala už v patnácti, fyzicky jsem byla hotová ženská. Měla jsem prsa, měla jsem boky, zároveň jsem odmítala být sexualizovaný objekt. Vyrůstala jsem jako kluk a vždycky jsem se viděla spíš non-binárně. Nosila jsem volné unisex oblečení a vlastně naprosto chápu Billie Eilish, která ještě donedávna dělala totéž, taková jsem přesně byla já. Jakmile jsem ale začala pohlavně žít a střetávat se s názory mužů na svoje tělo, začalo mi docházet, že zřejmě vypadám dobře. Pro muže, samozřejmě, vnitřně se to pořád nesetkávalo s mojí představou o sobě sama.
Co vám pomohlo se se svým tělem smířit?
Překvapivě nakonec právě modeling, ale až ten, který dělám v posledních letech. V agentuře, kde jsem teď, si nechali vysvětlit, že hubnout nemůžu, protože potřebuji mít fyzičku, abych unesla violoncello, ale ani nechci, sorry. Zároveň fotím s lidmi, kteří ženskou krásu hledají bez ohledu na tvar těla, jde jim o zajímavost. Postupem času jsem přišla i na to, jaká životospráva mi vyhovuje. Byly to malé střípky, které se postupně skládaly dohromady a finálním dílem skládačky pak byl můj manžel, který mi dává velmi často najevo, i ve chvílích, kdy se se sebou necítím stoprocentně spokojená, že je to velmi dobré. Mimochodem, on by měl největší právo být z těch nových fotek v prádle nervózní, přitom je z nich nejvíc nadšený a maximálně mě podpořil. Díky tomu všemu, když se teď podívám na svoje tělo, jsem na něj pyšná za to, co všechno díky němu zvládám, a líbí se mi, jak vypadá. Vychrtlé prkno ze mě nikdy nebude, protože to prostě není možné. Pojďme víc ukazovat, že ženy s křivkami i ženy po třicítce umí být hot.
Jak podle vás vnímá ženskou sexualitu současná společnost?
Dost mě fascinuje, že jsme i ve 21. století zaseknutí na tom, že člověk, který má intelekt, nemá nárok na to vypadat svůdně. Předpokládá se, že žena může být inteligentní, ale pak se po ní chce, aby byla víceméně bezpohlavní osoba, anebo může být rajda bez mozku, která nemá nárok na to mít názor nebo vůbec uvažovat. A mezi tím nic moc není, to mi dost vadí. Moje sexualita k mému intelektu nepatří, nebo jak tomu mám rozumět? Je to zřejmě proto, že je to tenká hranice, kterou jsme se zatím nenaučili přesně dekódovat. Celoživotně jsem proti prvoplánové nahotě se sexuálním podtextem, proti svlékání se za každou cenu, ale pokud je to moje vlastní rozhodnutí, že chci se světem sdílet i tuhle součást svojí osobnosti, tak je to v pořádku. Zároveň se roky bavím tím, že chodím záměrně oblečená opravdu od hlavy až k patě, protože odmítám trpět debilní komentáře, u kterých někteří také stále ještě nepochopili, že do běžné konverzace prostě nepatří.
Co pro vás tedy znamená nahota jako pojem?
Zrovna včera jsem na Instagramu narazila na takový memík na téma „Nahota neznamená porno“. Jedna slečna mi k tomu napsala, že když jde na normální pláž v plavkách, sklízí nespočet nevhodných pohledů a narážek, zatímco když vyrazí na nudapláž, nikdo si jí ani nevšimne, a tak si tam chodí odpočinout. O čem to svědčí? Nahota je přirozená a lidé, kteří to chápou a jsou na nahotu zvyklí, nemají potřebu ji komentovat. Jakmile k tomu ale přidáme pár kousků látky, už je tam prostor pro představivost a vlastní fantazie a to v lidech spouští naprosto brutální reakci.
Co by podle vás pomohlo, abychom se v přístupu k nahotě, ale i k sexualitě posunuli dál?
Mně hodně chybí větší schopnost tato témata komunikovat bez zbytečných urážek nebo nevhodného podtextu, zásadní je ale i výchova. Sexuální výchova, v jejímž rámci by se děti dozvěděly opravdu to, co potřebují, je hrozně důležitým krokem vpřed, obzvlášť v době, kdy jsou právě děti už v mladém věku vystaveny hypersexualizaci. Jakmile umí ovládat internet, umí se dostat i na RedTube nebo PornHub. Tam jsou s pornem konfrontovány natvrdo a nemají k tomu žádné odpovědi. Já první porno viděla jako malá u nás na chatě, zřejmě si ho tam nechal strýček, a vzpomínám si, že jsem vůbec nechápala, o co se jedná. Jako zvídavé dítě doktora jsem věděla, co kde na těle máme, ale jakým způsobem fungují energie mezi partnery, jak rozmanitá a barevná sexualita je a že právě ta různorodost je zajímavá, na to jsem začala přicházet až po dvacítce. Pro mě je nejvíc sexy být vzdělaný, být vzdělaný v rámci svého těla, vědět, co dokáže a jakým způsobem funguje.
Terezie Kovalová, provdaná Vodička Kovalová, je česká violoncellistka, zpěvačka, modelka a učitelka hudby. Narodila se v Ostravě, má ráda sci-fi a fantasy a svého psa Starka. Tvoří polovinu dua Calm Season, hraje s kapelou Zvíře jménem Podzim, spolupracuje s hudebnicí Vladivojnou La Chia.
Terezie Vodička Kovalová
A co si myslíte o cenzuře výhradně ženských bradavek na sociálních sítích?
Hned si vzpomenu na seriál Bold Type, kde se v redakci fiktivního magazínu rozhodnou tuhle cenzuru obejít a na sociální sítě sdílí výhradně mužské bradavky, na kterých ale není poznat, že jsou mužské. Já chápu, že muži mohou být z prsou rozhození. Nevím ale, proč by například artové fotografie měly být cenzurovány jen proto, že tam někde ve stínu vykukuje ženská bradavka, když u mužských bradavek to problém není. Já taky nejsem zvědavá na polonahé upocené pupkáče, kteří se běžně promenádují na českých hudebních festivalech. Kdybych si já sundala na festivalu triko, i v případě, že pod ním budu mít podprsenku, budou všichni civět. Ten narativ je potřeba otočit, změnit.
Čím ho můžeme změnit?
Osobně bych ráda viděla víc feministek prozkoumávat právě tu ženskou, sexuální stránku, protože i to k ženě jednoduše patří. Lidé si feministky představují jako militantní megery, které v životě neměly sex a nenávidí muže, ale tak to vůbec není. Měly bychom víc ukazovat, že i s tím, že máme něco v hlavě, můžeme být svůdné a to, že vypadáme dobře, náš intelekt nijak neponižuje. Dovolila bych si citovat svoji maminku, která říká: „Hezká a má něco v hlavě, to je hodně těžká kombinace do života!“
Ano, hezké a chytré ženy to v životě mají složité.
Špatně se jim hledá chlap, to je pravda. Přiznejme si totiž, že muži se téhle kombinace bojí. Ale i to se právě může změnit, tím, že ženy budou více zkoumat různé součásti své osobnosti. Čím víc budou přicházet do kontaktu s hezkými a chytrými ženami, tím spíš budou muži schopni na to přiměřeně reagovat. Není to boj, je to společná cesta nás všech dohromady a musíme se v ní navzájem podporovat.
