Jedna z nejznámějších českých produkčních Hana Třeštíková v současnosti vede hodně rušný život. Se svou maminkou Helenou pracuje na časoměrných dokumentech, vrhla se na komunální politiku a stále ráda vyráží do společnosti. Stihne si vůbec tímhle tempem splnit sen o rodině?
Když jsme si domlouvaly rozhovor, ujišťovala ses, jestli si chci opravdu popovídat s tebou a ne s tvojí mámou Helenou či švagrovou Radkou…
Protože si mě lidi s mámou pořád pletou. Hana a Helena jim přijde jako jedno jméno, nerozlišují. Na to jsem ale zvyklá odjakživa. Teď nově, když Radka vydala své úspěšné knihy, si mě k tomu všemu začali plést s ní. Tak si raději ověřuju, jestli je skutečně zájem o mě.
Přitom hlavně ve světě filmu je tvoje identita dobře známá. Málo se ale ví o tom, jaké vlastně byly tvoje začátky.
Vždycky jsem tušila, že chci dělat něco u filmu. Cestu jsem si ale hodlala prorazit sama, nechtěla jsem jít v máminých šlépějích. Hned po maturitě jsem dělala chvíli servírku v hospodě a v té době přišla nabídka z Febiofestu. Zakotvila jsem na tři roky v tamní produkci a teprve pak se hlásila na FAMU na katedru produkce. Vzali mě až napotřetí!
Člověk by řekl, že se spíš dáš taky na režii, proč zrovna produkce?
Byla jsem odjakživa filmofil a vyrůstala na máminých dokumentech, pouštěla si je na videu pořád dokolečka, až byly ty pásky celé ošoupané. Produkci jsem si vybrala, protože jsem měla pocit, že nemám na nic jiného talent.
Počkej, to mi moc nehraje!
Fakt! Nejsem múzický typ, neumím psát, fotit… Zato jsem v sobě velmi brzy objevila organizační talent. Jsem srovnaná, mám ve věcech pořádek, ráda plánuji. Takže myslím, že právě v produkci jsem se našla. S příležitostmi to šlo ráz na ráz. U filmu platí, že když se jednou dobře zapíšeš, doporučují tě dál. Vyzkoušela jsem si v téhle branži snad úplně všechno: festivaly, reklamy, dokumenty, filmy…
Co vnímáš ve své kariéře jako zlomový úspěch?
Tenhle pocit se dostavil až ve chvíli, kdy jsem si v roce 2010 založila vlastní produkci. Tenkrát to celé spustila paradoxně máma, požádala mě, jestli nechci produkovat její filmy. Do té doby mě to nenapadlo, nastartoval se mi úplně jiný styl uvažování – že už se nemusím nechat najímat, ale můžu dělat projekty sama na sebe. A zásadní úspěch? Za tři roky poté, když jsme udělali film Šmejdi o podvodných prodejcích cílících na seniory.
Ten film měl obrovský dopad na celý tento nekalý byznys.
Ano, taková věc se málokdy podaří. Z uměleckého hlediska to sice není bůhvíjaké dílo, ale poukázal na velký společenský problém, pomohl ho narušit. Na to jsem opravdu pyšná. A pak ještě dokument o Lídě Baarové, Zkáza krásou, který se stal za minulý rok druhým nejnavštěvovanějším dokumentem v českých kinech.