.

. Zdroj: Robert Tichý (archiv Mojí psychologie)

Psycholožka Alžběta Protivanská: Strach ze změny je to nejpřirozenější, co náš mozek má

Jak se hledá štěstí, které neodejde? Psycholožka a psychoterapeutka Alžběta Protivanská se rozhodla, že takové štěstí najde. A tuto cestu pomáhá zprostředkovat i ostatním. 

S jakými problémy či trápením se na vás lidé nejčastěji obracejí?

Přicházejí s tím, že nevědí kudy kam, mají pocit, že mají milion možností, ale nedokážou si vybrat, nevědí, co je skutečně to jejich. Střídavě je přepadají bolesti těla, hlavy nebo duše. A nedokážou si vysvětlit, čím to může být. Většinou s lidmi řeším základní programy či myšlenkové vzorce, podle kterých fungují. Psychologové jim někdy říkají „vyslany“, protože nás s nimi vysílají do života rodiče. Společně pak nahlížíme, které používají a které jim už nejsou užitečné. Na tom je založena psychodynamická terapie, kterou poskytuji. Vedle toho ale čerpám také z přirozené spirituality člověka a mám základ v meditaci. Dá se tedy říct, že v terapii léčíme i emoční tělo člověka, abychom pak společně mohli zjišťovat, proč se cítí tak, jak se cítí.

Je to problém také toho, že lidé žijí ve svých vyježděných kolejích, které se bojí opustit?

Spíš je to tím, že život je z velké části nevědomý. Věci opakujeme tak, jak nám do té doby fungovaly. Nebo jak nám rodiče, společnost a autority říkali, že by to mělo fungovat. Často se bojíme věci dělat tak, jak cítíme, aby to bylo opravdu naše, protože to by též znamenalo, že musíme vystoupit z něčeho, čemu říkáme komfortní zóna. Strach ze změny je to nejpřirozenější, co náš mozek má. Jakmile je něco nové a neznámé a hrozí to tím, že bychom nemuseli přežít, mozek spustí poplašné signály. Vzhledem k tomu, že nejsme „pouze“ zvířata, ale jsme také lidé, „přežít“ pro nás znamená nejen ohrožení života, ale například i ohrožení našeho postavení ve společnosti či ohrožení našich vztahů.

Máme tedy tento strach považovat za naprosto přirozený a sebezáchovný?

V dnešní době je otázka, zda je to všechno ještě sebezáchovné. Přibylo neuvěřitelně mnoho podnětů, kterým jsme vystaveni. Za jediný den v MHD dnes potkáme víc lidí než náš pradědeček za celý život. Mozek je neustále nucený zpracovávat nepřeberné množství signálů, na které po celou dobu naší evoluce nebyl zvyklý. Nasáváme všechny signály a drtivá většina z nich spouští strach - od zpráv v televizi nebo na internetu až po Facebook. Tam se mimo jiné srovnáváme s ostatními, což mozku dává signál „pokud nebudeš tak dobrý jako ostatní, znamená to vyloučení z tlupy a posléze smrt“. Vnímáme všechny tyto signály a současně neposkytujeme mozku prostor, aby je zpracoval. Vůbec už netrávíme čas v klidu a jenom se svými myšlenkami. Většina lidí vám přizná, že když spočinou na chvilku v klidu přepadnou je takové myšlenky, až z toho zažívají fyzickou úzkost.

Alžběta Protivanská
Alžběta Protivanská | Zdroj: Robert Tichý (archiv Mojí psychologie)

Vy sama jste ale velkou životní změnu udělala. Jak k tomu došlo?

Začalo to tím, že jsem nastoupila do velké psychiatrické léčebny, abych mohla získat atestaci v oboru klinické psychologie. Vydržela jsem tam dva roky a nakonec jsem zjistila, že práce v systému, který pěstuje víc nemoc než zdraví, je pro mě extrémně náročná. Byla jsem z toho všeho vyčerpaná, a ačkoli mi bylo teprve sedmadvacet let, přistihla jsem se při tom, jak koukám na hodinky, jestli už konečně uběhne pracovní doba, jestli už konečně bude pátek, kdy bude dovolená a kdy už to celé skončí. A pak mě napadlo, kdy už konečně skončí život.

Jak to pokračovalo dál?

Jedna z mých velkých výhod je, že můj systém, moje tělo, reaguje na cokoli nezdravého extrémně rychle, takže mám šanci okamžitě zjistit, že je něco špatně. Což sice znamená, že je mi často špatně, ale zároveň to vede k tomu, že v životě nacházím to, co je opravdu moje. Ve finále mě pak z nemocnice, kde jsem pracovala, odvezli na kapačky, kde jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde. Ale ještě než jsem dorazila do této krize, tak jsem se pokoušela udělat nějakou změnu. Snažila jsem se přestat jíst cukr, víc cvičit, udělat si čas pro sebe. Ale nic z toho mi nešlo. Vzpomněla jsem si na všechny ty provokující kouče a učitele seberozvoje, kteří hlásají: „Chceš být šťastný? Tak buď!“ V té době bych takové lidi kopla. Došlo mi ale, že pokud jakýkoli člověk na Zemi prožil jakýkoli prožitek, emoci či myšlenku, můžu to prožít také, protože i já jsem člověk. Často si sami nedovolíme něco takového zažívat. Štěstí, vděčnost, přirozenost, laskavost nebo lásku. Tehdy jsem začala zkoumat, co o tom tvrdí psychologové, terapeuti, kouči, buddhisté nebo lidé, kteří nosí batikovaná trika. Co říkají o tom, jak se hledá štěstí, které už neodejde. A jak se překonává strach.

Rozhovor pokračuje na další kapitole. >>>

Pokračování 2 / 3

A pak tedy vznikl i váš kurz Manuál na Mozek?

Ano. Díky svému psychologickému a neurologickému základu můžu na vědecké bázi lidem ukázat, jak a proč mozek funguje a že dodržuje nějaká základní pravidla, například se vyhýbáme neznámému, vždycky směřujeme k uspokojení a od bolesti. Mozek také následuje naše obrazy a slova, která mu sdělíme. Když o sobě budeme říkat, že vypadáme strašně nebo že musíme být „hodné holčičky“, tak se i náš život bude ubírat tímto směrem.

Dá se říct, že obráceným způsobem fungují pozitivní afirmace?

S pozitivními afirmacemi je to trochu složitější. Afirmace je posílení či ujištění, které nás ale může ujišťovat jen o něčem, o čem jsme opravdu vnitřně přesvědčeni. Nemůže fungovat, když si žena, která je hluboce přesvědčená o tom, že její celulitida je fakt příšerná a břicho neuvěřitelně hnusné, stoupne každé ráno před zrcadlo a bude sama sobě tvrdit, že je dokonalá a krásná. Musíme začít na něčem, co se alespoň blíží tomu, co si o sobě chceme myslet. V tom mi při práci s lidmi hodně pomáhá, že působím také jako psychoterapeut. Psychoterapie znamená, že s lidmi projdeme minulost a snažíme se na ni změnit náhled. Pomalu můžeme začít například tím, že to, čemu jejich otec v dětství říkal vyžranost, byla jen normální postava v pubertě a to, jak vypadají teď, je zcela odlišné - a dál pracujeme s tímto sebeobrazem. A v jisté chvíli pak člověk dokáže připustit, že je tu něco, co se mu na sobě líbí. Třeba že má hezká prsa nebo hezká ramena. A u toho potřebujeme začít. Přicházíme k tomu, jaký má člověk vztah sám k sobě. A tam je podle mě důležitá práce s meditací, protože meditace nám umožňuje navštívit místo v sobě, které je dokonalé - je to naše duše či podstata, anebo si to můžete nazvat, jak chcete.

Co nastane, když lidé začnou navštěvovat toto místo?

Začnou na každodenní přirozené bázi prožívat emoce vděčnosti, lásky a klidu a to je to, co nám chybí jako protiváha k neustálému stresu, ve kterém žijeme.

Alžběta Protivanská
Alžběta Protivanská | Zdroj: Robert Tichý (archiv Mojí psychologie)

Lidé by se tedy měli přestat bát ponořit se sami do sebe a být sami se sebou?

Jsou dvě vrstvy toho, jak být sám se sebou. Jedna se nese ve smyslu „určitě to nestihnu, co mám udělat, a půjde mi to vůbec“. To je myšlenkový kolotoč, v němž mozek chytá sám sebe za ocas. Tento způsob bytí sám se sebou je děsivá věc a většina lidí se ho bojí. Když jim nabídnu, aby si každý den na deset až patnáct minut sedli a jen tak byli, odmítnou.

Jaká je ta druhá vrstva?

To je, když se nám podaří najít prostor mezi myšlenkami. Tam si lidé uvědomí, že myšlenky neustále přicházejí a odcházejí. Že každá z nich má s sebou nějakou emoci a prožitek, ale že to také přejde. Jde o to najít prostor mezi myšlenkami. Já na to lidem nabízím asi pět nebo šest cest, od soustředění se na dech, na pocity v těle či na prostor za zavřenými víčky. Nakonec se objeví nějaký určitý pocit - pocit prázdna, klidu, vděčnosti či lásky. A to je bytí sám se sebou, které tak moc propaguji a které bych lidem chtěla zprostředkovávat. Tam nejsou žádné myšlenky a najednou si uvědomíte, že můžete opravdu jenom tak být a může vám být dobře.

Rozhovor pokračuje na další kapitole. >>>

Pokračování 3 / 3

Mluvily jsme spolu o tom, co na sobě člověk nemá rád, s čím má problémy… Často se stane, že něco způsobí rodiče nevhodnou formulací nebo chováním. Co můžu jako matka dělat pro to, abych to při výchově dětí příliš nepokazila?

První krok je, že rozhodně něco pokazíte. Nemá moc smysl se pokoušet o dokonalost - byla byste hyperprotektivní matka a bylo by to ještě horší. Je dobré si uvědomit, že děti do šesti let podvědomě a nekriticky přijímají vše, co jim předáme jako pravdu o životě, světě a lidech. Teprve později se u nich vyvíjí analytické a kritické myšlení - a to je přesně chvíle, kdy se vás děti začnou ptát „a proč?“, protože začnou samy analyzovat informace o světě. Do šestého roku věku, ale i po něm je opravdu důležité dětem říkat co nejvíc pravdy, protože když jim lžeme nebo si vymýšlíme, uvěří nám. Věří nám, že dárky nosí Ježíšek, ale také to, když jim budeme tvrdit, že z nich nic nebude, že rostou pro kriminál. Je to také o tom, věřit vlastním instinktům a vlastnímu citu.

To je ale pro hodně lidí velmi obtížné…

Lidé mi často kladou otázku, co když tato jejich přirozenost bude ta podvědomá, ta, kterou nechtějí. Proto je potřeba pracovat jak na vědomé, tak na podvědomé úrovni. Kdykoli se s člověkem dostaneme k něčemu, čemu můžeme říkat vzorec, vnitřní přesvědčení nebo vyslan, a když se na něj konečně podíváme, můžeme se vědomě rozhodnout, jestli ho v životě dál chceme. Jenže spoustu z nich nemáme vůbec zvědomělou. Když se v našem životě objeví nějaké zaktivované staré přesvědčení, poznáte to podle toho, že se spustí kolečko něčeho, co je vám nepříjemné. Například si koupíte něco pro radost. Za pár minut nebo hodin se objeví myšlenka: „Měla jsem si to kupovat? Zasloužím si to vůbec?“ A jsme v začarovaném kruhu. Tady nám pomůže, když svůj vnitřní hlas dokážeme jen pozorovat. To je pro spoustu lidí ohromně těžká věc - jen pozorovat myšlenky, neběžet s nimi a nehodnotit je. Většinou s nimi lidé běží, pak rozvíjejí špatné myšlenky, špatné emoce a následně jsou z toho nešťastní a točí se v kruzích. A z toho se v terapii snažíme postupně vystoupit. Kdyby v naší společnosti existovaly jiné způsoby, jak pozorovat myšlenky, tak propaguji jiné způsoby. Ale my už nekoukáme do ohně, nedereme peří. A přitom by stačilo deset až patnáct minut meditace denně. Ale nevěřila byste, jak je pro lidi strašně těžké zařadit ji do života.

.
. | Zdroj: Robert Tichý (archiv Mojí psychologie)

Jaké jsou nejčastější námitky, proč to nejde?

Většinou lidé řeknou něco v tom smyslu, že na to není čas nebo nemají doma klid. Pak se ale dostáváme k otázce, z jakého důvodu ten člověk sám sebe nemá rád a proč není schopný něco takového udělat sám pro sebe. Většinou se dostaneme k tomu, že lidé říkají, že jsou tu proto, aby uspokojili očekávání lidí kolem sebe.

Častokrát jsou to jen naše falešné představy…

Domněnky, které neplatí. Je ale vůbec společnost nastavená tak, aby pojmenovávala své potřeby? Můžeme se spolehnout na to, že partner řekne, co ode mě potřebuje? Abych to já pro něj mohla udělat. A je to ten krok dál, jestli nám vůbec přijde v pořádku být sám sebou.

Je tedy cílem terapie, aby člověk dokázal být autentický?

Jsou opět dvě vrstvy toho, co to znamená být autentický. Jedna je: Být autentický znamená být neustále ve stresu, mít plnou hlavu myšlenek, neustále něco stíhat, neustále se snažit něco dokázat, někam doběhnout. Lidé tvrdí, že takto jsou autentičtí. A odpočívat je děsí. Ale já vnímám autenticitu jako to, když člověk pozná, že to, co dělá, prospívá jemu a lidem kolem něj. To jsou ty nejautentičtější věci. To je přesně mým cílem. Jestli mám na něco v terapeutickém křesle talent, tak na to vycítit, že to, co člověk říká a dělá, pro něj není zdravé. Nemám správné odpovědi, nemám návod na perfektní život. Ale poznám, když to, co lidé dělají, pro ně není zdravé. A jsem hluboce přesvědčená o tom, že to největší zdraví je, když prospíváme sobě, lidem kolem sebe, ideálně společnosti, a když si v životě hrajeme a pomáháme. Tam je to největší zdraví.

Rozhovor vyšel v srpnovém čísle časopisu Moje psychologie. Aktuálně je na stáncích listopadové, které si můžete objednat i přes sms. Jak?

Pošlete SMS na číslo 902 11 ve tvaru:

PSYCHOLOGIE1811W mezera JMÉNO mezera PŘÍJMENÍ mezera ADRESA mezera MĚSTO mezera PSČ

Příklad: PSYCHOLOGIE1811W Jan Novak Prubezna 233 Olomouc 77900

Cena každé přijaté SMS je 69 Kč vč. DPH (zahrnuje poštovné i balné). Provozuje Czech News Center, a. s., infolinka 296 363 199 ve všední dny 8–16 hod., mobil@cncenter.cz, www.platmobilem.cz.

...
... | Zdroj: red