Olga Menzelová

Olga Menzelová Zdroj: Ben Renč

Olga Menzelová: Po konci se člověk musí zvládnout nadechnout a jít dál

„Smrt i loučení s blízkými jsou dnes skoro tabu, bojíme se to vnímat jako součást života a mluvit o tom,“ říkala mi Olga Menzelová, když jsme si domlouvaly tenhle rozhovor a ujasňovaly si, o čem bude. Chtěla totiž mluvit nejen o nedávném odchodu svého muže, režiséra Jiřího Menzela. Nakonec z toho vzniklo téměř dvouhodinové povídání, které bylo o životě i smrti, ale především o pokoře, naději a velké lásce. 

Počítáte dny od doby, co váš manžel odešel?

Na dny to nepočítám, bylo to 5. září, ale mně to celé nějak splývá. Začalo mě to všechno dobíhat až později, protože to setrvalé obrovské napětí, s nímž jsem ho doprovázela až do jeho konce, to byl velký stres. A uvědomění si, že ten člověk vás už nikdy neobejme, nepromluví na vás, tak to přišlo postupně.

Poslední tři roky života byl váš muž odkázaný na vaši péči. Co tomu předcházelo?

Jirka měl letité problémy kvůli perforaci ušního bubínku a zrovna do toho perforovaného ucha chytl pneumokoka. Což je sice běžná infekce, kterou má každé malé dítě, co má tu zelenou nudli, ale jeho organismus to nezvládl a Jirka částečně ochrnul. Kdyby byl očkovaný, tak by se buď vůbec nic nestalo, anebo by ty následky zdaleka nebyly takové.

Olga Menzelová
Olga Menzelová | Zdroj: Ben Renč

Váš muž tehdy skončil v nemocnici napojený na přístrojích. Vy jste ho po roce v různých nemocničních zařízeních a ústavech vzala domů, přestože zdravý nebyl. Proč?

Především pro mě byla strašná ta představa, že by nezemřel doma, ale sám, v nemocničním prostředí, mezi cizími lidmi. No a pak mi po roce, kdy byl ve špičkových ústavech a nemocnicích, došlo, že tam mu při vší snaze a profesionalitě nedokážou poskytnout takovou péči, jakou může mít doma – s veškerými pomůckami, rehabilitacemi, masážemi. Takže se mi ho po druhé tracheostomii podařilo převézt domů, kde jsme o něj čtyřiadvacet hodin denně pečovali se skvělým týmem ošetřovatelů. Ano, taky jsme to třeba doma nemuseli zvládnout, ale svět nehraje na kdyby. V té poslední nemocnici nad ním už lámali hůl. Zpětně jsem se dozvěděla, že nikdo z doktorů nevěřil, že by se Jirka mohl ještě vrátit domů. Pro mě pak bylo pohlazením po duši, když mi přednosta ARO z UVN poslal kondolenci a napsal mi, že smekají klobouk za to, co jsem pro Jirku dokázala udělat ty poslední tři roky a z toho dva roky, kdy byl s námi doma, a že měl do poslední chvíle důstojný život.

Jak Olga Menzelová mluvila o smrti s dětmi? A proč tajila syna Alberta? Celý rozhovor a další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.