Moje psychologie 08/2018

Moje psychologie 08/2018 Zdroj: Petr Jandera (Archiv Mojí psychologie)

Návody na život: Má smysl kupovat a číst motivační knížky?

Co uděláte, když máte pocit, že v životě nevíte, kam dál? Dost možná sáhnete po moudré knize, která vás osloví vidinou posunu, zlepšení, nového začátku. A pak? Sáhnete po další a další, protože to pořád není ono. Protože to nikdy nebude ono! 

I díky své práci jsem měla intenzivní knihomolí období. Z populárně naučné, naučné i jiné literatury o lepším, šťastnějším nebo harmoničtějším životě jsem ani nos nevystrčila. Poličky se plnily tituly jako Mozek a jeho duše, Odvaha k nadání, Emoční inteligence, aby se na nočním stolku střídaly s návodem na to, jak seknout s prokrastinací, pojednáním o tom, že každý máme svého Marťana, nebo sérií „jak si správně přát“.

VIDEO: Jaká je nová kniha Martiny Formanové?

Video placeholde

Všechny měly jedno společné: často jsem zažila moment překvapení z nových úhlů pohledu. Ale jen s malou částí z jejich obsahu jsem se nakonec dokázala ztotožnit. A tak jsem hledala dál, abych jednou našla OPRAVDU ten svůj návod na život. Protože to tak přece řeší všichni, ne? Byly chvíle, kdy jsem se ale cítila jako lúzr nebo ta, která se vyhýbá životním krokům s poukazem na to, že jí ani na dalším návodu na život „něco nesedí“. Ale to jsem ještě nevěděla, že nenajít se v těch moudrých knihách je právě to ono!

Nejsem průměr, nejste průměr

Knihy pojednávající o životě mají jedno společné: jsou psané pro průměrného čtenáře. Ale nikdo z nás přece není průměrný, tedy nemohou platit stoprocentně! Každý máme své zájmy, svou genetiku, rodinnou historii, osobnostní rysy, míru reaktivity… průměrná kniha o životě na vás zkrátka ani pasovat nemůže. A není to chyba, je to dobře!“ potvrdila mi MUDr. Kateřina Cajthamlová (www.cajthamlova.cz) v jediné větě zjištění, které mě stálo noci strávené nad řádky, které ne a ne pasovat na můj život.

Jenže to si skoro nikdo z nás neuvědomí. Když na nás něco nesedí, považujeme to za chybu a hledáme ji na své straně. Na začátku čtení jsme se možná cítili zoufalí, nevěděli si rady. A když knihu, co nesedí, odložíme, je to vlastně ještě horší. A tak dál jdeme a kupujeme další. Protože věříme, že zaberou. Protože nevěříme své vlastní intuici, svým zkušenostem, své síle věci dotáhnout, organizovat nebo zlepšit.

Nejlepší (ne)přítel člověka

Návody na život ale nečteme jen kvůli sobě. Doma nám říkali „tady píšou, že je dobré udělat to nebo ono“ – a my těm doma přece vždycky věřili, takže jsme uvěřili, že i návody psané jinde jsou pro nás jako dělané. Navíc, je to masová záležitost. Návody na život teď čte kdekdo a my potřebujeme plynout středním proudem, jakkoli se každou z těch knih chceme stát výjimečnějšími (paradox?!).

Ne, vůbec nic proti nim nemám. Pořád si ještě čas od času moudrou knihu koupím, jenže když všechny zavalila Marie Kondo se svým Zázračným úklidem a ve mně se to sevřelo hrůzou z tušeného nadbytku systematičnosti… nechala jsem knížku, po které všichni šílí, v klidu být. Protože už vím, že není pro mě ani o mně a místo užitku by přinesla utrpení jen proto, že… ji čtou jiní?

Také žijeme v době extrémního množství informací. To, co jsme kdysi složitě hledali, se na nás hrne ve velkém množství, které je skutečně potřeba probrat. Což ovšem předpokládá, že bychom měli informaci kriticky zhodnotit a vzít si z ní jen to své,“ podotýká lékařka a psycholožka v jedné osobě. Ale děláme to, nebo hltáme stránku za stránkou a pak nešťastně hledáme další zajímavý titul?