Psychiatr Martin Hollý.

Psychiatr Martin Hollý. Zdroj: archiv

Manželství jako zabiják sexu? Klíčová je intimita, říká psychiatr Hollý

Mít dobrý sex i potom, co manželství trvá patnáct, dvacet a více let? Není to umění nemožného? Nepohybuje se pravděpodobnost spokojené sexuality nebo alespoň nějaké sexuality spíše v rovině zázraku? „Klíčová je intimita a sdílení,“ říká v rozhovoru psychiatr a sexuolog Martin Hollý. 

Pokud se budeme bavit o ženské a mužské sexualitě, jsou tu nějaké zásadní rozdíly?

Když to zjednoduším, dá se říct, že mužská sexualita je mnohem jednodušší a jasněji strukturovaná – sexuální napětí tady prorůstá v sexuální touhu, která vede k sexuálnímu chování. Dlouhou dobu se ženská sexualita popisovala jakoby z mužského pohledu. Když se je ale snažíme aplikovat na ženskou sexualitu, tak vytváříme rozpor, který část žen může, chce se mi použít slovo „patologizovat“.

Pro část žen to potom může vyznívat, jako že jejich sexualita není v pořádku, ale přitom je. Dobrým příkladem může být fakt, že část žen je se svým sexuálním životem spokojená, přestože nedosahuje orgasmu, což z mužského pohledu vůbec nedává logiku.

Teprve před patnácti lety Rosemary Basson naformulovala jiný pohled na ženskou sexualitu, který zachycuje složitost jejího ženského vnímání.

A hlavní zprávou, která je využitelná i pro psychoterapii, je, že základní motivací, která iniciuje ženskou sexualitu, nemusí být vždy prožívaná sexuální touha, ale můžou to být i prvoplánově nesexuální motivace, např. vyjádření vztahu k partnerovi.

Co je známkou dobré, spokojené sexuality?

Je to prožitek, který má každý člověk sám za sebe. Na spokojenost nelze pohlížet z hlediska normy. Například z pozice tvrzení, že spokojení můžete být teprve tehdy, když dosáhnete simultánního orgasmu, nebo když budete souložit čtyřikrát týdně.

Srovnávání se s nějakými obecnými normami, které jsou nám při současné liberalizaci komunikace o sexualitě vnucované, vede pouze k větší nespokojenosti. Měli bychom si uvědomit, že spokojenost je to, co prožívám já. A jestli někdo píše nebo mluví o tom, že existuje ještě nějaká větší spokojenost, by nás trápit nemělo.

Na začátku vztahu, v období zamilovanosti, většina párů v sexu problémy nemá. Proč se v dlouhodobých partnerských vztazích ukáže sex jako problém? Proč se stává předmětem partnerského nesouladu?

V první řadě je důležité ocenit, že to kladete do kontextu dlouhodobých vztahů a vztahů vůbec. Sexualita se totiž často z tohoto kontextu vytrhává. V každém vztahu je dobré rozlišit minimálně dva módy, ve kterých se pohybujeme. Je to stav zamilovanosti, úvodní fáze vytváření vztahu, kdy jsme fascinováni novým partnerem, a kdy – když to zjednoduším – nejsme v plném kontaktu s realitou.

Víme, že v zamilovanosti se dělají různé věci – někdy hrdinské, někdy šílené, ale málokdy rozumné. Ztrácíme tady hranici vlastního „já“ a dostáváme se s partnerem nebo partnerkou do společných hranic „my“.

Sexualita se v tomto období řídí přemírou dopaminu v mozku a je vlastně hodně automatizovaná. Tento stav nějakou dobu trvá – říkám, že tak od tří měsíců po tři roky.

Je to ideální začátek pro partnerské soužití, protože v zamilovanosti většinou začínáme vytvářet společné bydlení, naše životy se propojují a oba v páru jsme ochotni vytvářet si velmi otevřeně a tolerantně nová pravidla.

Zamilovanost nastartuje vznik vztahu a pak…

A pak vyprchá. Vstupujeme do další fáze, kdy se v naší vzájemné náklonnosti uplatňují také ještě biologické motivace. Když to řeknu schematicky: je něco biologického, co nás drží pohromadě do doby, než děti vyletí z hnízda. Ale už to není tak pevné jako zamilovanost.

Ve fázi zamilovanosti se zřídkakdy setkáváme s nevěrou. Zřídkakdy se nám vůbec líbí někdo jiný než náš partner, což ve fázi vzájemné náklonnosti už tak pevné není. Ale pořád to ještě poskytuje živnou půdu pro to, abychom investovali do společné výchovy dětí.

Pokračování 2 / 4

Co se děje v páru potom, co děti odejdou z domova?

Pak už to zůstává jenom na jejich ochotě spolu být. A často je to tak – a teď to řeknu možná trochu ošklivě a odtažitě – že je praktičtější spolu zůstat než se rozcházet. V této fázi vztahu již nefunguje žádná evolučně daná motivace. Všechno to, co máme vyvinuté od našich předků, je designované na čtyřicetiletý život.

Všechno, co je potom, je vlastně navíc. Proto se teď mluví o sociologických fenoménech, jako je například „partnerství pro druhou půlku života“. A může to být i vztah s tím samým partnerem nebo partnerkou, ale v úplně jiné podobě, než tomu bylo do doby, kdy byla rodina kompaktní a nesla si s sebou jasné poslání.

Souvisí ztráta vzájemné sexuální touhy v dlouhodobém vztahu se ztrátou intimity a sdílení?

Myslím, že je to správná cesta k přemýšlení. Protože sexualita ve fázi po zamilovanosti je mnohem víc rozplizlá do kontextu toho, jak se nám spolu žije. Ve fázi zamilovanosti se dokážeme pohádat a vzápětí mít vášnivý sex.

Některým párům to tedy vydrží i déle. Ale většinou je to tak, že v dlouhodobém vztahu intimita a sdílení životů, to, jestli je partner ten první, kterému se svěřím s důležitými věcmi, nebo jestli je nejdřív proberu s chlapama v hospodě nebo s kamarádkami u vína, velmi úzce souvisí s tím, jestli k sobě budeme intimní i v tělesné oblasti.

Tady někde právě spočívá rozdíl mezi mužskou a ženskou sexualitou i příčina toho, že se najednou ty dva světy trochu rozdělují.

Co tahle rozdílnost může způsobovat?

Jak jsem naznačil, ženská sexualita je komplikovanější a možná její komplikovanost souvisí s tím, že je rozprostřená do různých motivací. Často to vede k tomu, že pokud se žena setkává s nezájmem muže sdílet, tak si může vytvořit intimní prostor jinde, třeba v okruhu přítelkyň.

Je saturovaná porozuměním a pochopením jiných lidí. Tím pádem nemá potřebu sdílet doma a připravuje se i o možná startovací témata, která mohou přeskočit do sexuality, kdy intimní rozhovor proroste do sexuálního chování.

Často je ale tohle chování neuvědomělé, protože žena to všechno dělá z dobré vůle: nechce partnera zatěžovat, anebo to partnera třeba ani vůbec nezajímá. Do jejího sexuálního chování se pak promítá hodně racionality, ve smyslu rozhodnutí, že se jedná o manželskou povinnost, že se to tak prostě nějak má.

Pokud partner na sex naléhá, pokud je tam velký rozdíl v sexuálních potřebách, tak se to může zacyklit natolik, že každý dotyk ze strany partnera může žena vnímat jako ohrožení, že bude pokračovat v komplexnější sexuální aktivitu.

Žena se začne jakémukoli fyzickému kontaktu vyhýbat. Můžeme říct, že tu pak chybí „kuchyňská intimita“ – běžné objetí nebo polibek. Vznikl tu odstup, který může vést jen k dalšímu prohlubování propasti.

Jak z toho ven?

Cesta nemusí být vždy komplikovaná. Někdy si stačí jen říct, že ne každý dotyk znamená sexuální výzvu. A chlap se v tom musí trochu zarazit, aby to tak skutečně bylo. Aby se dokázal intimně projevovat i bez toho, že by za tím byl tlak na sexualitu v úzkém slova smyslu.

Přijmout, že intimita a intimní sdílení včetně něžností, které nevedou přímo k sexuálnímu styku, jsou základním předpokladem pro dlouhodobě funkční a fungující sexualitu v dlouhodobém vztahu.

Myslím, že je to zásadnější než to, co se často – a podle mě se tu opět promítá mužský pohled – proklamuje. A sice že ve chvíli, když to v dlouhodobé sexualitě nefunguje, tak je potřeba řešit technikálie, jako jsou sexuální pomůcky nebo nové prádlo. To všechno může pomoct, ale jen za předpokladu, že začne fungovat intimita v běžně sdílených tématech.

Pokračování 3 / 4

Může podle vás spokojeně fungovat manželství nebo jakýkoli typ dlouhodobého partnerství bez sexu?

Lidé jsou schopni všeličeho. Myslím si, že v zásadě tu možnost je. Nemyslím si, že by to bylo úplně raritní. I když průzkumy nám říkají jen část pravdy o lidských životech. Je ale otázkou, co budeme považovat za dlouhodobý vztah.

Je to patnáctiletý vztah a mluvíme o čtyřicátnících? Nebo je to čtyřicetiletý vztah a bavíme se o šedesátnících? Tady zřejmě rozdíl bude, protože sexuální drive souvisí s věkem.

Myslím si, že u šedesátníků je to relativně velké procento, a ne že by všichni strádali, že tam není žádná sexualita, anebo že je velmi zřídkavá.

U čtyřicátníků bych trochu pochyboval o tom, jestli to není falešná spokojenost. Nepopírám, že můžou existovat výjimky, ale pokud bych vedl rozhovor s párem, kdy je oběma pod čtyřicet a tvrdí mi, že už pět let neměli žádný sex a že jsou s tím úplně spokojeni, asi bych měl tendenci do toho nějak víc šťouchnout.

A jak se v tomto ohledu dívat na nevěru? Dá se jí v partnerství, kde to sexuálně neklape, vůbec odolat, ubránit?

Nevěra je nejednotný fenomén. Není možné se na nevěru dívat pouze jako na výraz nespokojenosti ve vztahu. Existuje spousta situačních nevěr. Nevěr, které souvisejí s životním stylem nebo s experimentováním moderního člověka, z jeho touhy poznat nepoznané, čemuž je momentálně naše společnost otevřená, když se hlásá, že je potřeba si všechno pořádně užít.

Pak jsou nevěry, za nimiž stojí vztahová nespokojenost, a které můžou vést k vytvoření paralelního vztahu. Tady z dlouhodobého hlediska funguje nevěra jako jedno z největších pokušení.

Z mých zkušeností vycházejících z terapeutické práce s páry vyplývá, že řešení mít paralelní vztah se volí jako jedno z prvních. Málokdy jsou partneři ochotni si to v páru odpracovat a reálně investovat do toho, aby se zlepšil jejich stávající vztah.

Práce na tom udržet si stávající vztah je těžká…

A hlavně se musejí snažit oba. Nevěra je na druhou stranu rozhodnutí pouze jednoho. Když se vrátím k tomu, o čem jsme hovořili na začátku, jakými formami soužití vztah prochází, tak z tohoto pohledu nevěra představuje boj nesrovnatelných forem vztahu.

Je to boj mezi zamilovaností, kdy znovuprožívám nerealistický vztah, ztrácím pojem o realitě a dělám ty velké a často nerozumné věci, a fází vztahu, který vyžaduje racionální rozhodnutí a práci na tom, aby se nám spolu žilo dobře. Kdy musíme být aktivní ve spoluvytváření příjemného prostředí.

A teprve na konci tohoto řetězce může dojít i ke spokojenému sexuálnímu žití. Jsou to úplně nesrovnatelné kvality.

Pokračování 4 / 4

Najednou se může zdát nemožné setrvávat dále ve strašně frustrujícím vztahu, když tady existuje něco tak krásného a naplňujícího…

Málokdy si ale v této fázi člověk uvědomí, že za tři měsíce až tři roky to bude stejné nebo ještě komplikovanější. Říkal jsem, že nevěra je rozhodnutí pouze jednoho. A pokud dojde k tomu, že se to provalí, což se u většiny nevěr stane, tak první, co lidi říkají, aby si nevěru ospravedlnili, je to, že byli nevěrní, protože jim to v původním vztahu nefungovalo.

A snaží se setřást zodpovědnost za to, že to bylo pouze jejich rozhodnutí. Nechci moralizovat. Nechci říkat, jestli je to dobře nebo špatně, ale když vztah nefunguje, tak je to záležitost obou. Není tam pouze jeden viník.

Kdo ale překročí hranici a je nevěrný, a může proto mít třeba tisíc dobrých důvodů, si musí uvědomit, že je to pouze jeho zodpovědnost.

Mluvil jste o tom, že ve srovnání s našimi předky je všechno, co je po čtyřicítce, jakoby navíc. Je v tomto ohledu vůbec monogamie reálná, když se dožíváme vysokého věku a jsme tolik let spolu?

Myslím si, že zdravá – a zase je to normativní – přirozená lidská sexualita je primárně nastavená na monogamii. Někdy to nazýváme sukcesivní monogamií, to znamená, že monogamní vztahy můžou jít jeden za druhým.

Někde odchováme děti a pak je jdeme dochovat někam jinam. Minimálně fáze zamilovanosti je ale téměř výlučně monogamní. Dokonce si myslím, že když je tu tendence mít jiné partnerky i v úvodní fázi vztahu, dá se mluvit o ne úplně dobře konstruované a strukturované sexualitě.

Existuje nějaká strategie nebo způsob chování, jak si zachovat i v dlouhodobém vztahu dobrý sex?

Jsou doporučení, která určitou šanci dávají a možná, když se spojí, to tak může fungovat. Pokud začnu u biopsychosociálně-spirituálního modelu osobnosti od toho biologického, tak rozhodně platí „ve zdravém těle zdravý duch“, a tedy i zdravý sex.

Je obtížné si představit, že si budeme užívat sexuality, pokud to neudýcháme. V psychologické rovině jsme mluvili o intimitě a intimním sdílení, což je hlavní práce, jak utvářet vztah. V sociálním kontextu jde o to, že vztah musí být potvrzován v širší societě. V konfrontaci se širším okolím dostávám potvrzení o atraktivitě svého partnera či partnerky. K tomu patří i žárlivost.

Představme si situaci na plese, kde se bude někdo dvořit mojí ženské, tím si můžu uvědomit, že je atraktivní. Sociální život je důležitý, jsme deklarováni jako partneři a funguje tu také jakási kontrolní funkce.

Nemůžu se jen tak vydat na veřejnost s jinou partnerkou. Spirituální rovina znamená, že jsou naše životy společně zakotveny v širších souvislostech a vnímáme smysl toho, proč tady jsme. A tím nemám na mysli religiozitu. Pokud si uvědomujeme všechny tyto roviny a v každé z nich budeme něco dělat, tak to může být cesta, jak si udržet dobrou sexualitu.

Psychiatr a sexuolog, od roku 2008 ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice. Ve své ambulantní praxi se věnuje psychiatrické, sexuologické a terapeutické práci. Hlavní léčebnou metodou je kombinace farmakoterapie a podpůrné, dynamicky orientované psychoterapie. Dále působí jako externí lektor poradenských a vzdělávacích firem, specializuje se na trénink komunikace a týmové spolupráce.

MUDr. Martin Hollý

Článek připravil časopis Moje psychologie.