Meghan Markle a princ Harry

Meghan Markle a princ Harry Zdroj: Profimedia.cz

Konec posmívání v Čechách: Opravdu máme mít všechny rádi?

Je skvělé, že se jako lidstvo posouváme ke společnosti, která se bude snažit nabídnout rovné příležitosti všem. Ale je opravdu možné, a dokonce žádoucí, abychom ke všem chovali pocity výhradně pozitivní a za ty negativní si ukládali tresty v podobě veřejného odsouzení?

Nedávno jsem na svém instagramovém účtu sdílela fotku, která se dá označit jako vtipný obrázek alias meme. Byli na ní princ Harry a jeho manželka Meghan, počítačově upravení do obézní podoby. K tomu titulek: „Takhle budeme všichni vypadat, až skončí karanténa.“ Smála jsem se nahlas, protože nájezdy na ledničku a minimální pohyb trápily během pandemie většinu lidí po celém světě.

Rázem mi do zprávy napsala jedna známá dost ostrý komentář. Prý nečekala, že bych ji mohla natolik lidsky zklamat, ale právě jsem se dopustila fat shammingu. Tedy shazování lidí za to, že mají nadváhu. Protočila jsem oči v sloup a pocítila palčivý pocit křivdy. Je přece úplně normální dělat si, notabene ze sebe, legraci za to, že se v tomhle nestandardním období, jako byla karanténa, trochu víc ládujeme. Nikdy bych nechtěla nikoho šikanovat za to, jakou má váhu. „Nikdy to nemůžeš pochopit, když nosíš velikost třicet šest a jsi bílá privilegovaná žena,“ opáčila v debatě na toto téma moje známá.

Cítila jsem se v podobné pasti, jako když hovoříte s ekoaktivisty. Vnímáte, že se vám snaží předat důležité poselství, a to, že ničit přírodu je špatně a diskriminovat odlišnosti rovněž, ale zároveň vám podsouvají pocit viny. „Říct, že ti někdo není sympatický, a kohokoli kritizovat je dnes jako jezdit tankem po ledu,“ prohlásila trefně moje sestřenice, která žije v Německu a setkává se s nutností vystupovat co nejtolerantněji a otevřeněji k jinakosti mnohem častěji než já. „Připadá mi ale, že řada mých známých tak dělá pro formu. Říkají, jak je důležité respektovat odlišnost, ale ve skutečnosti si nepřejí nic měnit ze svých zajetých kolejí. Tedy zaměstnávat cizince nebo pozvat k sobě domů na večeři uprchlickou rodinu…“

Kdokoli se může cítit dotčen čímkoli. Zároveň díky sociálním sítím má dnes možnost veřejného názoru každý, takže nastává určitý paradox. Kde najít zdravou míru? Každého z nás definuje vlastní hodnotový systém, ale zároveň i osobní strachy, komplexy a emocionální zranění. A zatímco záležitosti jako rasismus, xenofobie či homofobie jsou celospolečensky nepřijatelné, objevují se dnes další postoje, které vás mohou katapultovat do škatulky omezeného, nenávistného jedince. Dostanete se tam, ani nevíte jak.

Necítit sympatie je v pořádku!

V angličtině existuje pro osoby, které se snaží upozorňovat na společenskou nespravedlivost, někdy příliš urputným či nefunkčním způsobem, termín „social justice warriors“. A zatímco mají na svém kontě řadu zásluh, protože právě díky těmto aktivním diskusím je v řadě zemí světa už nepřípustné tvrdit, že ženy patří k plotně a „černí na stromy“, tak někdy tito bojovníci za svobodu a právo všech používají k prosazováním svých názorů metody vpravdě nepřátelské. Říká se jim „hejty“, od anglického „hate“, tedy nenávidět. Pokud tedy, nejčastěji na sociálních sítích, nechtěně někoho urazíte (třeba jako já fotkou Meghan a Harryho), dostanete onen „hejt“ a výčitku, že jste necitliví, nevzdělaní a nedostatečně inkluzivní.

Psychoterapie dává negativním emocím důležitý prostor a v žádném případě je nedoporučuje potlačovat. Když jsem se svému terapeutovi svěřila, že mě strašně irituje tříletá dcera našich známých, ale nikde, kromě v jeho ordinaci a na stránkách Mojí psychologie, bych to nepřiznala, jen se usmál. Následující zbytek sezení jsme analyzovali, co daná skutečnost vypovídá o mně. Někdo mi není sympatický a někomu zase já. Je to naprosto lidské. Problém by přišel ve chvíli, kdy takovým osobám chcete škodit nebo je považovat za méněcenné a ubírat šanci, aby měli možnost dostávat stejný prostor jako vy.

Nerovnost, rasismus, sexismus a diskriminace existují v každé společnosti. Je složité si tento útlak uvědomit, pokud nejste příslušníkem menšiny. Zároveň ale není schůdné po sobě vyžadovat absolutní pozitivitu a vnitřní přijetí každé odlišnosti, které je dnešní svět plný. Jak ale říká psycholog Matthew Webb, lépe se nám žije v případě, že a priori věříme v dobro ostatních. Být lidumilem je tedy nejen společensky, ale zároveň osobně prospěšné. Takového stanoviska je ale schopen pouze ten jedinec, který přijímá i temné stránky a fantazie své mysli, ve kterých rozhodně necítí ke všem bytostem bezvýhradnou lásku.

Koncept dobrého člověka

Myslíte si o sobě, že jste dobrý člověk, schopný soucitu? Převážná část lidí odpoví, že ano. Vězte ale, že nejvíc svou schopnost empatie prověříte, když ji praktikujete k těm, kteří jsou úplně odlišní než vy. Řada výzkumů také dokazuje, že čím rozmanitější je společnost, ve které žijeme, tím lépe můžeme přijímat rozdíly.

O tom, zda jsme schopni altruistického jednání k druhým, nerozhodují výhradně naše vlastnosti a výchova, ale také kultura země, ve které žijeme. Tam, kde vysoko na hodnotovém žebříčku stojí smysl pro kolektiv, si budou lidé spíš připadat jako součást jedné globální rodiny a budou se aktivněji zajímat o celosvětové problémy, jako je například globální oteplování.

Psychologové ale varují, že osobnosti, které jsou ochotné se takzvaně rozdat druhým, mohou být náchylnější k duševním neduhům, jako jsou úzkost a deprese. Prožívají totiž něco, co trefně vystihuje pojem Weltschmerz, což můžeme volně přeložit jako „bolest světa“. Ti, co jsou uzavřenější ve svém kruhu, a sice společnosti, ale nejsou automaticky šťastnější, protože mohou, i podvědomě, postrádat hlubší smysl své existence.

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie