...

... Zdroj: iStock.com

Konec Marie Kondo: Proč je vidina trvalého úklidu a štěstí nesmyslná?

Japonská guru uklízení Marie Kondo učí své fanoušky, jak vyhazovat vše, co jim „nepřináší radost“. Skutečně nám radikální průvan v šatníku i v celém bytě může přinést trvalý pocit štěstí a čistou mysl?

Knihu Marie Kondo Zázračný úklid jsem si koupila hned dvakrát. Podruhé to bylo proto, že ten první výtisk jsem doma kvůli nepořádku nemohla najít… Představa, že se bince ve své domácnosti zbavím jednou provždy a že díky kouzelné moci úklidu proměním celý svůj život, mě naplňovala nadšením.

Už už jsem se viděla, jak pod vedením japonské úklidové guru zkrotím chaos vládnoucí v mém bytě, binec v mých věcech nahradí harmonie a řád a moje mysl bude stejně klidná a očištěná jako moje skříňka pod dřezem, ve které se do té doby ukrýval divoký chumel starých igelitek, žehlička, nefunkční odšťavňovač, nepoužité svíčky na narozeninový dort, hadry na podlahu a leccos dalšího v tak dramatickém nesouladu, že igelitky si často samy otevřely dvířka a ve snaze uprchnout vyhřezly na podlahu.

To se ale nestalo. Tedy, ne že bych se o to nepokusila. Občas něco uklidím. Ale nepořádek si vždy plíživě najde cestu zpátky, vlastně se začne znovu šířit přesně v tom okamžiku, kdy odnesu poslední pytel tříděného odpadu, vypnu vysavač a na oslavu nastolené harmonie zapálím vonnou svíčku. Samozřejmě, dávala jsem to za vinu sama sobě. Jsem nedůsledná, nesystematická, jsem prostě bordelářka, peskovala jsem se. „Usilovat o dokonalost“ podle jejích parametrů je prostě nad moje síly.

Marii Kondo se v uplynulých letech podařilo vytvořit takřka něco, jako nové náboženství úklidu, přiživované současným trendem minimalismu a omezování spotřeby. Její metoda je zázračně jednoduchá. Máte prostě každičkou věc ve svém bytě vzít do ruky a zeptat se sami sebe: „Přináší mi to radost?“ A pokud odpovědí není jasné ano, pryč s tím! Výsledkem má být ideální stav, kdy váš byt není přeplněn kupou haraburdí, ale obývají ho pouze věci, které skutečně milujete.

Jenže…

První pochybnost o metodě Marie Kondo ve mně vzbudila informace, která světem proběhla na konci loňského roku: japonská bohyně minimalismu si otevřela on-line obchod. „Cože?“ říkala jsem si. „Dáma, která založila svou legendu na tom, že radí lidem, jak vyhazovat věci, se teď chystá… prodávat další věci?“ Máme snad své skříně, šuplíky, poličky a přihrádky vyprázdnit proto, abychom je zaplnili novým zbožím z jejího obchodu? Největší šok ale přišel ve chvíli, kdy jsem se podívala, co na svých stránkách skutečně nabízí. Byly tady pomůcky na úklid a třídění věcí. „Ok,“ říkala jsem si, „trochu předražené, ale proč ne.“

Dáma, která založila svou legendu na tom, že radí lidem, jak vyhazovat věci, se teď chystá… prodávat další věci?

Naprostou většinu sortimentu ale tvoří přesně ty serepetičky, které ve většině domácností jenom překážejí, usedá na ně prach a Marie Kondo nás učí, jak se jich zbavovat. Minivázičky. Ratanové košíčky. Vějíře. Tácky. A vrchol všeho: hliníková ladička, prodávaná dohromady s průsvitným krystalem bratru za pětasedmdesát dolarů. Takže opravdu má smysl zbavovat se svých starých krámů, abychom si na jejich místo objednali po internetu nové? A co je na tom všem vlastně šetrného a ekologického, když jde opět jenom o vyhazování starých věcí a nakupování nových?

Co s námi dělá nepořádek?

Tahle pochybnost mě přivedla k přemýšlení o otázce, jestli má uklízení skutečně zázračnou schopnost proměnit náš život k lepšímu, zbavit nás úzkosti a stresu. Odpovědi, které jsem našla, byly velmi rozmanité. Je pravda, že chaotický prostor plný nepořádku na nás v mnoha směrech může působit negativně. Psycholožky Stephanie McMains a Sabine Kastner například potvrdily, že nepořádek nám zhoršuje schopnost soustředění. A další studie ukázala, že matky, žijící v neuklizených domácnostech, mají vyšší hodnotu stresového hormonu kortizolu (to mohu ostatně potvrdit z vlastní zkušenosti). V neuklizených ložnicích se nám hůře usíná, a pokud máte sklon uklidňovat se jídlem, podle jedné studie v zaneřáděné kuchyni prý sníte dvakrát tolik sušenek než v kuchyni uklizené.

Matky, žijící v neuklizených domácnostech, mají vyšší hodnotu stresového hormonu kortizolu.

Samotné uklízení může mít podle psychologů terapeutické účinky. „Při úklidu získáváme kontrolu nad prostorem okolo nás, což posiluje naše sebevědomí a dodává nám to důvěru, že jsme schopni dosahovat svých cílů,“ říká Chris Stiff, profesor psychologie na univerzitě v Keele. Činnosti jako rovnání věcí podle barev nebo řazení knih podle libovolně zvoleného klíče napomáhají uvolňování jednoho z hormonů štěstí, dopaminu, který je vylučován ve chvíli, kdy se blížíme dosažení cíle nebo získání odměny. „To vše ovšem funguje jen pod podmínkou, že si kladete dosažitelné cíle. Pokud je laťka nastavena příliš vysoko, jste předurčeni k nespokojenosti,“ varuje Chris Stiff.

Raději si to ještě nechte

Není náhoda, že největšími propagátory minimalismu jsou velmi bohatí lidé, pro které není problém chybějící věci kdykoli nahradit. Jedním z nich je například podnikatel a investor James Altucher, který se zbavil veškerého majetku včetně domu či vysokoškolského diplomu, a nyní údajně žije jen s pytlem oblečení. V batůžku nosí notebook, tablet a chytrý telefon. Stal se jakousi digitalizovanou verzí buddhistického mnicha. Až na to, že jeho životní situace mu dává možnost kdykoli změnit názor.

Minimalistou podobného typu byl také Steve Jobs. Na slavné fotografii z roku 1982 sedí ve svém zcela prázdném obývacím pokoji, kde jediným kusem nábytku je designová lampa od Tiffanyho. Tito minimalisté dávají svému okolí najevo určitou morální nadřazenost tím, že se oprostili od hmotných statků, jako by jim na nich nezáleželo.

Je tu jeden velký rozdíl: asketičtí milionáři žijí ve světě absolutního přebytku, v němž je možno jakoukoli věc znovu nahradit.

Vaše babička, která ve sklepě přechovává rozbité staré krámy, protože „by se ještě mohly hodit“, proti nim působí směšně. Jenže je tu jeden velký rozdíl: asketičtí milionáři žijí ve světě absolutního přebytku, v němž je možno jakoukoli věc znovu nahradit. Vaše babička nikoli. Lidé, kteří zažili skutečný nedostatek, lpějí na věcech mnohem více a daleko obtížněji se jich zbavují.

Minimalistický trend holých bílých stěn a jednoduchého světlého nábytku tedy nemusí být zas tak šetrný a ekologický, jak na první pohled vypadá. A pravděpodobně není ani zas tak prospěšný naší psychice. Ať si Marie Kondo žije ve svém prázdném bytě, který zdobí jediná váza s čerstvými květinami. Já si ponechám svůj s láskou opečovávaný nepořádek, štosy zaprášených alb s rodinnými fotkami, sněžící kouli, kterou mi děti přivezly ze školního výletu i tu příšernou mističku, kterou mi vyrobily na kroužku keramiky. A nechám si i lžíci na boty a štětku na záchod. Přestože se o nich nedá říct, že by mi „přinášely radost“.

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie