Je jednou z nejzářivějších hvězdiček hereckého nebe bývalé federace. Slovenská Maďarka (nebo snad maďarská Slovenka?) Judit Bárdos okouzlila diváky ambiciózních seriálů Bohéma a Svět pod hlavou, ale zaujala už před pár lety v dobrých česko-slovenských filmech Dům a Fair play. Herečka s blankytně modrýma očima a nepřehlédnutelnou "medzierkou medzi zubami" ale míří ještě výš. Do svého nového filmu si ji vybral oscarový režisér László Nemes a ve filmu Out slovenského režiséra Györgyho Kristófa z ní v květnu jistě nespustili oči návštěvníci prestižního festivalu v Cannes.
Původně studentský film Out je pro nás v Česku zatím velkou neznámou. Jakou roli v něm máte?
Vlastně jen dva obrazy. Distributor ale uvádí moje jméno na prvním místě, protože jsem tady z herců nejznámější. Hraju dceru hlavního hrdiny, dívku, která zatím úplně přesně neví, co chce v životě dělat. Její táta přijde na Slovensku o práci a ocitne se až v Lotyšsku, kde potkává řadu divných lidí – místy je ten film až surrealistický.
Náš rozhovor vznikal na přelomu dubna a května a vy jste v tu dobu ještě vůbec nevěděla, jestli se do květnového Cannes jako členka filmové delegace podíváte. To se vám stává často, že se váš život odvíjí tak překotně?
Ano, dost často se nechávám takhle unášet. Jsou i herci, kteří dovedou plánovat. Někteří moji kolegové v divadle vědí, co budou dělat velkou část sezony dopředu. Mně se vše děje narychlo, někdy to je znervózňující, ale vlastně mě to baví. Kdybych se vázala jen na divadlo, asi bych o spoustu příležitostí přišla.
Jste dcerou novinářky a politika, což jsou profese z principu extrovertní. Byla jste už odmala holčička, která se ráda předváděla?
Vůbec ne. Já byla spíš introvertka, doma jsem cvičila na klavír a dlouho jsem vůbec nevěděla, čím bych vlastně chtěla být. Vnímala jsem, že rodiče byli v okruhu maďarské menšiny na Slovensku docela známí, ale že bych měla jít v jejich stopách nebo dokonce být herečkou, to ne. Spíš mě ovlivnilo, že rodiče rádi chodili do divadla, do kina a nás se sestrou brávali s sebou. Vzpomínám si i na představení, která jsem prospala, protože mi bylo třeba pět a nemohla jsem jim rozumět.
Vaše sestra se taky vydala kulturním směrem?
To je složité, ona se všemu věnuje tak trochu. Pracuje v televizi, kromě toho ale maluje na sklo, absolvovala sportovní kurz, vydala knížku básní... Má talent na psaní, ale je taky dost lenivá. Stále se hledá.
Vaše rodina patří na Slovensku k devítiprocentní maďarské menšině. Nebylo vám jako holce divné, že žijete na Slovensku, když se u vás doma mluví maďarsky?
Když nás rodiče vzali do Budapešti, byly jsme se sestrou úplně okouzlené a ptaly jsme se, proč nebydlíme tady, že tu je všechno maďarsky... Naši odpovídali, že jsme se tu nenarodily, že rodinu a kořeny máme na Slovensku. Poměrně brzy jsme tak pochopily, jak to s maďarským původem máme. Je zvláštní, že to je pro vás Čechy tak zajímavé téma. Jako by to bylo kdovíjak exotické. Vy tu nemáte menšinové školy?
My jsme si své Němce vyhnali.
To se Slovákům nepodařilo, vyhnat Maďary ze země. A tak jsme zůstali…
Pokračování 2 / 3
Váš táta byl řadu let vrcholným představitelem politických stran, které hájily zájmy Maďarů na Slovensku. Dokonce kandidoval na prezidenta. Jak jste to doma prožívali?
Já tehdy točila seriál, takže jsem byla často pryč a vnímala to dost okrajově. On nás do politického dění nikdy moc nezatahoval a my s mamkou a sestrou jsme se toho ani nechtěly účastnit.
Kandidatura na prezidenta je nicméně hodně ambiciózní počin. Jak to máte s ambicemi vy sama? Potatila jste se?
Jistým způsobem je asi ambiciózní každý herec. A kdo není, musí se to naučit. Máme ambici hrát, zvou nás na castingy a my na ně jdeme, už v tom je ambicióznost. Ale je herec a herec. Někdo má ambici být stále v novinách, někdo má ambici být spíš v lese, pak něco natočit a zase se do toho lesa vrátit.
A vy jste mediální, nebo lesní typ?
Chtěla bych být ten lesní, ale moc mi to nejde. Myslím si třeba, že bych měla odmítat rozhovory, že je mě všude moc. Zvlášť na začátku letošního roku, kdy šly v Česku současně seriály Bohéma a Svět pod hlavou. Nemám popularitu až tak ráda. Před časem se mi začali ozývat i z bulváru, psali SMS, ať se ozvu, a já se neozvala. Snažím se to selektovat.
Vaše tvář patří k těm, o kterých se říká, že je kamera miluje. Jak jste se hodnotila jako holka a jak se vidíte dnes? Považujete se za krásnou ženu, nebo si to nepřipouštíte?
Jsou muži, kterým se líbím, ale vím, že je i mnoho těch, kterým se nelíbím. V dětství jsem se nejenže nepovažovala za pěknou ani jsem nebyla pěkná. Byla jsem spíš takový „vyťahaný“ chlapec. Nebo sportovně vyhlížející děvče.
My mladé baby často hrajeme lásku, proto je pro každou herečku tak důležité objevit svou krásu.
To se vám pak hodilo ve filmu Fair Play.
Vlastně ano. Ale ani ne v tom smyslu, že bych nějak moc sportovala, spíš jsem se oblékala jako kluk. Víc než sukně mě bavily hippiesácké věci, dlouhé šaty, kalhoty.
A kdy jste v sobě objevila tu krásnou ženskou?
Už na škole nám říkali, že to v sobě musí najít každá herečka. My mladé baby totiž často hrajeme lásku, svádění, vztahy, často se svou ženskostí pracujeme.
Že „hrajete lásku“, to je tedy pravda. Skoro v každém filmu či seriálu vám tvůrci předepíšou postelovou scénu. Není to už otravné?
Jsou herečky, které je podstupují ještě častěji. Já byla ve filmu nahoře bez jen dvakrát. V ostatních rolích jsem byla sice nahá, ale scény byly vymyšlené tak, že nebylo nic vidět. Zatím jsem neměla pocit, že bych byla někde „holá“ samoúčelně.
Posuňme se k vaší tváři, kterou si vybrala kosmetická značka Dermacol. Mimo „plac“ a divadlo ale chodíte nenalíčená. Není to divné?
Není, protože jak se hodně líčím v divadle a při natáčení, tak se v civilu snažím o opak, už jen proto, aby si pleť odpočinula. Nabídka od Dermacolu přišla v době kolem premiéry Fair Play. Viděli mě v nějakém časopise a ozvali se, že potřebují můj typ – hnědé vlasy, modré oči. Do smlouvy jsem si dala, že nechci dělat videoreklamu, takže jen fotím. Teď se zrovna rozhoduji, jestli prodloužíme smlouvu.
Pokračování 3 / 3
Líčení a česání k životu herečky neodmyslitelně patří. Maskéři seriálu Bohéma vás prý na každý natáčecí den připravovali přes dvě hodiny.
Často jsem vstávala ve čtyři ráno, abych byla na šestou hotová. Stalo se mi, že mě jednou při brzkém líčení najednou klesla hlava, až se mnou musel maskér zatřepat, abych nespala. Ještě hůř na tom ale byl Jarda Plesl, kterému pro roli Miloše Havla dělali složitou paruku, protože si odmítl nechat udělat trvalou.
Za své herecké výkony jste už získala několik cen a třeba za film Fair Play jste byla nominována i na Českého lva. Byla to pro vás pocta?
Ceny jsou dobré pro ego, asi každý herec je rád, když jeho výkon někdo ocení. Pohladí to, ale nikdo mě asi neobsadil proto, že jsem dostala cenu. Asi vím, proč se na to ptáte. A co se o Českých lvech říká.
Co máte na mysli?
Že se lidi hlasující v Akademii často ani nepodívají na všechny nominované filmy a rozhodují se spíš podle toho, kdo je jejich kamarád.
A s názorem, že slovenské herečky berou českým role a práci, jste se už setkala?
Vím, že se to občas někde v hospodě řeší. Ale mně to ještě nikdo do očí neřekl. Každý inteligentní člověk přece ví, že já si role nevybírám. Že není rozhodující, jestli roli chci, ale jestli se na ni hodím. Můžu si stokrát říkat, že bych chtěla hrát v seriálu nebo jít z role do role v českém filmu, ale na mně to nezávisí.
V seriálu Pěstírna, který nyní běží na internetové televizi Stream.cz, hrajete přítelkyni chlapíka, který si musí svůj dluh odpracovat v tajné pěstírně marihuany. Co vás zaujalo na tomhle projektu?
Bylo moc fajn, že jsme na Pěstírně dělali samí mladí lidé, působilo to na mě až dojmem studentského projektu. Prostě punk! Prvně jsem taky točila tím způsobem, že ve scénáři nebyly konkrétní dialogy, jen informace o tom, jak by moje postava měla reagovat. A ještě v češtině, takže jsem si to musela nejdřív přeložit, protože režisér chtěl, abych v seriálu mluvila slovensky. Hodně jsme improvizovali, tvořili přímo na place. Byla to dost free práce.
V čem vás v nejbližším období v Česku a třeba i na Slovensku uvidíme?
Točím další film s Andreou Sedláčkovou. Bude se jmenovat Backstage a odehrává se v zákulisí taneční soutěže. Týden před začátkem natáčení mi Andrea řekla, že budu mluvit česky! K tomu budu mít první větší roli v maďarském filmu. Nemám ještě podepsanou smlouvu, tak o tom moc nechci mluvit. Ale mělo by jít o nový film László Nemese, který dostal Oscara za Saulova syna. A v létě mě čeká pohádka s režisérem Markem Najbrtem. Zase v češtině, takže zase trénink!
V českém bulváru se už probíralo, že pro samou práci nemáte čas na vztah. Je to pravda?
Herectví není práce od rána do pěti odpoledne. Natáčení trvá třeba třináct hodin, pak je volný den. Do divadla chodíme ráno na zkoušku a večer na představení, mezi tím volno. Takhle normální lidi nepracují. Herectví nemá systém a těžko chtít po herci, aby měl systém v životě. Vy taky určitě píšete po večerech.
Bohužel.
No vidíte. My se zas po nocích učíme role. Všichni své práci něco podstatného obětujeme. Ale že bych žila asketicky, takový pocit tedy nemám.
