Když se budete starat o své tělo a dávat mu dobré palivo, tak ono vám to vrátí v podobě přívalu energie a pocitu, že dokážete spoustu věcí. V jednu chvíli se dá jídlo nenávidět i milovat, ale láska zvítězí a kromě dvou kuchařek, úspěšného a inspirativního blogu přinese láska k jídlu i pocit svobody. Své o tom ví food blogerka Janina Černá, která žije život #cukrfree.
Váš život se točí kolem jídla, jídla bez cukru. Jsou chvíle, kdy o jídle nemluvíte, nepíšete, kdy nevaříte?
Abych pravdu řekla, od té doby, co jsem cukrfree, se můj život přestal kolem jídla točit. Do té doby jsem na jídlo myslela vlastně neustále. Jakmile jsem dojedla snídani, už jsem myslela na to, za jak dlouho si budu moci dát další jídlo. Díky cukrfree jsem našla svobodu v jídle, a tak mi zbývá energie i na další věci. Nicméně kromě toho, že vařím jídlo bez cukru a píši o něm, jsem i člověkem, kterého velmi baví focení, cestování a příroda, kde se snažím trávit každou volnou chvilku. Vlastně to je takový můj cíl a přání – trávit více času v přírodě a méně u počítače.
Za vaším současným životem bez cukru se táhne dlouhý příběh. Prošla jste si anorexií a bulimií, ale povedlo se vám je překonat. Co bylo tím hlavním impulzem, tou stopkou, co řekla: Už toho nech, nebo se zničíš?
Těch impulzů bylo několik. Pravdou ale je, že jsem se celých těch 13 let vyléčit vlastně ani nechtěla. Období bulimie a záchvatového přejídání pro mě bylo ale traumatizující, byla to doba, kdy jsem třeba měsíc nevycházela z domu, zvracela i 20krát denně a neustále se přejídala. To už nebyl život. V těchto chvílích jsem se vždy chtěla uzdravit nejvíce.
Zkusila jste všemožné diety. Která byla nejulítlejší?
Většina z těch diet byla vlastně ulítlá. Nerada bych se zde svěřovala s tím, jaké bizarní věci jsem dělala, jelikož z vlastní zkušenosti vím, že osoby s poruchou příjmu potravy vnímají tyto „odstrašující“ příklady spíše jako návody na to, co ještě zkusit, než varování před tím, co určitě nedělat. Nejvíce mou psychikou ale zaházely tzv. „sacharidové vlny“, které ve mně rozjely kolotoče přejídání a hladovění. Ze zdravotního hlediska mi určitě nejvíce uškodila dieta chudá na tuky, které jsou zejména v dětství a dospívání kriticky důležité, takže přesně ta nízkotučná dieta, na které jsem od svých 12 až do 24 let „fungovala“, nebo spíše ta, kterou jsem se celých 13 let ničila.
Nakonec zvítězil život bez cukru. Co vás inspirovalo?
Inspirovali mne lidé a rodiny, kteří v době, kdy jsem žila v Austrálii, již bez cukru několik let žili a na této stravě skvěle prospívali. Pořídila jsem si proto knihu o životě bez cukru s názvem „I Quit Sugar“ od Sarah Wilson a řekla si, že když už jsem zkusila všechno, vyzkouším i tohle. K mému údivu to byla vlastně první věc, která mi kdy v životě fungovala. Záměrně neříkám, že to byla dieta, protože cukrfree je spíše životním stylem, kterým se budete řídit po zbytek života, než jen krátkodobou dietou na zhubnutí.
Jaký byl největší problém na „bezcukrové cestě“ k novému stylu života?
Abych pravdu řekla, vzhledem k tomu, že jsem byla zvyklá na to se celý život omezovat na jídle, nebylo pro mne vynechání cukru něčím extra náročným. Asi největším problémem bylo to, že se cukr skrývá téměř všude, takže i když jsem si myslela, že už jsem cukrfree, stále jsem přicházela na to, v čem všem ještě cukr konzumuji. Jakmile jsem se vzdala všech průmyslově zpracovaných výrobků a začala jíst pouze tzv. „opravdové jídlo“, tedy jídlo ze základních surovin, které si ideálně připravím sama doma, odpadl mi i problém se skrytým cukrem.
Kde berete inspiraci? Vymýšlíte recepty sama?
Myslím, že stejně jako většina nejen food blogerů, ale i kuchařů se inspiruji z jiných, většinou tradičních receptů. Sama je potom upravím pro potřeby cukrfree, něco vynechám, něco uberu nebo naopak něco přidám. Oblíbenou kořeněnou cukrfree bábovku jsem například vymyslela tak, že jsem použila maminčin klasický recept na mramorovou bábovku, místo klasické mouky jsem použila namleté kešu, některé ingredience jsem nepoužila vůbec, místo mléka přidala kokosové mléko, upravila poměry surovin, přidala koření (kurkumu, kardamon a skořici) podle své chuti, pár lyofilizovaných malin a nový recept byl na světě.
Začala jste s psaním blogu, takže napsat kuchařku byla hračka, nemýlím se?
Psaní blogu a kuchařky je úplně něco jiného a nedá se bohužel říci, že by příprava kuchařky byla hračka. Blog spoustu chyb odpustí a nikdo vás většinou netlačí do nějakých deadlinů na zveřejnění receptu na blogu. Naopak v kuchařce musí být vše bezchybné a precizní, navíc vás tlačí čas, a tak musíte třeba měsíc v kuse vařit pět jídel denně, abyste vše stihli. U první kuchařky, která byla spíše takovým hmotným přenesením mého blogu, to bylo samozřejmě daleko jednodušší. U nové kuchařky jsou všechny recepty nové a neobjevily se a ani neobjeví na blogu, proto to bylo o dost náročnější, ale myslím si, že ta všechna dřina a stres nakonec stály za to!
Říká se, že focení jídla není zas taková pohoda. Ne všechno jídlo vypadá dobře. Prošla jste si nějakým kurzem food stylingu, kde vás to naučili? Vaše fotky na blogu i v kuchařkách vypadají prostě božsky.
Abych pravdu řekla, focení jídla je většinou trošičku stresující, a to hlavně z toho důvodu, že strávíte několik hodin přípravou nového receptu a následně máte většinou jen pár minut na to, abyste jídlo vyfotili v tom nejčerstvějším stavu. Samozřejmě u některých jídel je to jednodušší, ale když potřebujete vyfotit dezert v momentě, kdy ho poléváte čokoládovou polevou, musíte si být už 100% jisti, že přesně takhle chcete, aby fotka ve výsledku vypadala. Žádnými kurzy food stylingu ani focení, kde bych se vše, co nyní umím, naučila, jsem neprošla. Stejně jako většinu věcí v životě jsem se i focení učila formou pokus – omyl, takže vše fotím spíše tak nějak pocitově. Co se týče techniky, tak té téměř vůbec nerozumím, vždy si na chvíli zapamatuji, co znamená třeba ohnisková vzdálenost, a pak to velmi rychle zase zapomenu.
Vypustila jste ven první knihu Cukrfree Kuchařka, a protože jste měla v zásobě spousty receptů, pustila jste se do druhé Cukrfree Kuchařka pro malé i velké?
Jak už jsem zmínila výše, první Cukrfree Kuchařka vznikla spíše jako zhmotnění mého blogu – je v ní tedy spousta receptů, které najdete i u mne na blogu. Upřímně jsem ani nečekala, že o knihu bude tak obrovský zájem, ale většina lidí (včetně mě) dává stále přednost klasické tištěné knize než ebookům nebo blogům. Nová kuchařka vznikla hlavně proto, že jsme chtěly ukázat, že na Cukrfree může úžasně fungovat a prospívat úplně celá rodina včetně dětí. Všechny recepty tak vznikaly až po rozhodnutí vydat novou kuchařku a společně jsme je během měsíce a půl daly s Janou Dell Plotnárkovou, výživovou specialistkou, dohromady.
Co vám život bez cukru dal a vzal? Krásnější pleť, méně přátel...
Myslím, že tím nejzásadnějším, co mi cukrfree dalo, byla svoboda v jídle a také zdraví. Díky vyřazení cukru zmizely veškeré obsesivní myšlenky na jídlo a neustálé chutě. Nemůžu říct, že by mi cukrfree něco vzalo, a pokud někdo přijde o přátele kvůli změně stravování, nemyslím si, že to byli skuteční přátele.
Co poradíte lidem, co s životem bez cukru začínají nebo se chystají?
Aby nezačínali od pondělí, od ledna nebo „od zítřka“. Ideální je začít ihned, zbavit se všech potravin s přidaným cukrem, ale i potravin a nápojů, které vysoké množství cukru obsahují přirozeně. Důležité je se ale netrestat za to, že jste to nezvládli hned napoprvé (nebo napodruhé nebo napotřetí), ale pokaždé se z toho poučit a příště být o to silnější. Závislost na cukru je úplně stejná jako závislost na kterékoli jiné návykové látce a jako k takové se k ní musí přistupovat.
A klasická otázka: Vaše nejoblíbenější jídlo?
Každý týden mám jiné. Základem ale musí být dostatek zeleniny, kvalitní maso z volného chovu a dostatek zdravých tuků.
