Když v ten dubnový večer stála Jitka Schneiderová na pódiu v Lucerně, kterou roztančila na pomoc pěstounským rodinám, věděla jednu věc: Že kdyby vynechala jedinou minutu ze svého dosavadního života, a to včetně těch těžkých, tak by to nedokázala.
Jste půlkou jednoho z těch bývalých párů, které na úrovni zvládly nejen rozchod, ale i život poté. Díky čemu?
Určitě to nebylo jednoduché a není na to jeden návod. Teď už můžu zpětně říct i to, že jsem sama během té doby zažila perné chvíle. O to víc si na Davidovi (Švehlíkovi, poz. redakce) vážím, s jakou ctí to tehdy ustál. Byla jsem to já, kdo pojmenoval konec našeho vztahu a rozhodl se odejít, a on to určitě měl v tu chvíli těžší. Ta tíha se ale střídá, protože ten, kdo ze vztahu odchází, na sebe zároveň bere zodpovědnost za to, co přijde. To bylo na mně.
Zažila jste tehdy dost společenského odsouzení, přišlo vám to fér?
Nepřišlo, protože nikdo kromě nás dvou nevěděl, co se doopravdy stalo. Tehdy jsem si všimla, že pořád hodnotíme muže a ženy jinak. Obecné povědomí ve společnosti je, že ženská je ta sketa a co to tomu chudákovi udělala, dítě mu vzala, rodinu mu rozbila. O mužích většinou nic takového neslyšíte.
Proč byl pro vás ten odchod tak důležitý?
Stalo se mi to, co se lidem někdy stává. Poté, co se pokazil vztah s Davidem, jsem odešla k muži, kterého jsem nesmírně milovala, a věřila jsem v nový život s ním.
Vy jste se zamilovala!
Byla jsem zamilovaná, ano. Nic menšího.
Litovala jste toho někdy? Třeba když se ten vztah potom rozpadl?
Víte, já vidím, že tak, jak jsme všichni teď, je to správně. Mám se krásně se svým Lukášem a dcerou a to je právě teď to podstatné.
Změnil vás v něčem rozpad manželství, ve které jste věřila?
Asi ano. Víc si uvědomuju, jak křehké a spletité jsou rodinné vztahy. Ve své původní rodině jsem tomu nikdy nevěnovala velkou pozornost, ale až ve vlastní složité situaci jsem si uvědomila, že podobné věci prožívalo tolik mě blízkých lidí už přede mnou. Začala jsem si víc povídat s mámou o tom, jaké příběhy máme v naší rodině, protože jsem pochopila, že ačkoliv se o tom nebavíme často, hluboce nás to formuje. Teď mám potřebu vědět o naší rodině úplně všechno. Jak tohle tehdy zvládla tamta příbuzná, jak se zachoval tamten příbuzný... Prostě všechno.
Pokračování 2 / 5
Jak to tehdy nesla vaše dcera Sofie?
Díky nám oběma nejlíp, jak mohla. Chtěli jsme zůstat ten trojúhelník máma, táta a dcera. Tenhle trojúhelník pořád jsme, i když my dva už nejsme partneři. Jsme pořád její rodiče a má nás oba celé. Mluvila jsem s ní jako rovná s rovnou a o všem, samozřejmě přiměřeně jejímu věku, ale pravdivě. Oba jsme v jejím životě silně přítomní a tím, že spolu dokážeme přátelsky komunikovat, o nikoho z nás nemusela přijít. Podle mě není podstatné, jaký přesně spolu mají rodiče vztah. Když spolu umí vycházet a nejsou v konfliktu, tak tomu dítěti zůstanou oba. Nám s Davidem se to povedlo a naše dcera je dost silná a nepustí nás.
Co byste párům v podobné situaci poradila?
Nechci radit. Jen vidím, že i když máme někdy oba s jejím otcem chvíle, které nám nesednou a kdy bychom si to představovali jinak, zkousneme to. Pro ni.
Udělala s vámi něco zpráva, že má Sofie sourozence?
Měla jsem radost, protože David je skvělý táta a má rád děti. Sourozenci představují naše nejdelší vztahy, jsou s námi od začátku až do konce. Sofie díky sourozenci jednou v životě nebude sama. A za to jsem ráda.
Vychováváte svoji dceru v něčem jinak, než jste byla vedená vy?
Hodně ji objímám. Narodila se do bezpodmínečné lásky mámy a táty, a i když dál její lásky neovlivníme, od nás má základ, že ta pravá láska není za něco. Není za výkon, za známky, za chování ani za úspěchy. Naše dcera je milovaná taková, jaká je.
Rodina je vaše silné téma i pracovně, začátkem dubna jste uspořádala velkou akci v Lucerně na podporu pěstounských rodin. Proč vás to tak zajímá?
Protože jsem mámou a vím, že když se dítě narodí, tak potřebuje objímat, objímat a zase objímat. A to mu v kojeneckém ústavu dopřejí jen občas. Tety v kojeňácích dělají, co můžou, ale než se dostanou na osmé miminko, které pláče hlady, protože se obědvá standardně v půl jedné, tak zase potřebují pochovat ta před ním a po něm.
Jak těmhle miminkům pomůže, že tancujete v Lucerně?
Dělám, co můžu. Soustředím svoji energii tam, kde to umím – přitáhnout na to téma pozornost a zatím aspoň vybrat peníze. Na akci Díky tanci, kterou jsem připravovala tři čtvrtě roku, jsme vybrali přes dva miliony korun a pořídili za to spoustu konkrétních věcí konkrétním rodinám.
Co třeba?
To vám řeknu úplně přesně: 105 rovnátek, 27 dětských pokojíčků, 67 psychoterapií, čtyři bezbariérové úpravy, deset kompenzačních pomůcek a 15 plateb za kauce a nájemné. Zapojila jsem co nejvíc dobrých lidí kolem sebe a ti všichni zdarma dokázali tohle. To je parádní, ne? Ještě teď z toho mám husí kůži.
Pokračování 3 / 5
Není to jen jednorázová akce, která je sice fajn, ale v důsledku nic moc nezmění?
Není. Mám to promyšlené. To, co se na té taneční charitě mezi všemi lidmi navzájem dělo, bylo pro mě tak zavazující, že spolu s některými z nich vytvářím určitou neformální skupinu, která bude pomáhat se změnou legislativy týkající se dětí v kojeneckých ústavech a dětských domovech. V současné době si to přehazují mezi sebou tři ministerstva a ta se starají zhruba o to, aby byly peníze na údržbu budov ústavů, místo aby řešily osudy konkrétních dětí.
Vy se teď úplně rozčilujete.
Máloco mě dokáže tak vytočit. Jsem v tom úplně ponořená. Víte, že jsme jedinou zemí v Evropě, kde dáváme miminka po narození do kojeňáků? Nikde jinde se to už nesmí, všude jdou rovnou k pěstounům, například na Slovensku až po dobu prvních šesti let. Víte, že každé dítě u pěstounů stojí stát třikrát míň než dítě v ústavu? Přesto je tam dáváme a rovnou jim tím ničíme životy. Protože když se dítě nenaučí si vytvořit vazbu k jednomu člověku do prvních šesti až osmi měsíců života, už se to nenaučí nikdy a je navždy poškozené. Ty děti jdou z kojeňáku do děcáku a z děcáku často do pasťáku, málokteré žije v dospělosti zdravý, funkční život. Divím se, že takhle vychovaní dospělí ještě hromadně nezažalovali stát za těžké životy, protože od revoluce už se narodily tři generace dětí, kterým stát zkomplikoval kvalitní rodinný život.
Vy sama byste si vzala do rodiny pěstounské dítě?
Zatím na to nejsem připravená, ale kdo ví, až bude Sofinka větší a nebude mě tolik potřebovat. Místo u stolu určitě máme a lásku navíc taky.
Díky čemu, co je ve vás, jste herečkou?
Umím si všímat emocí a sdílet je. Dokážu dobře vnímat emoční výraz lidí, a to i tehdy, když se ho snaží zatajit a když se liší od toho, co o sobě říkají slovy. Byla jsem veselé dítě, které bavilo společnost. Dneska jsem víc melancholická, daleko líp si užiju popovídání s jedním člověkem než party se spoustou lidí.
Říkala jste, že ke spokojenému životu potřebujete dobrý vztah. Umíte si představit, že byste byla spokojená i bez toho partnerského vztahu?
Zas až takový samotář nejsem. Pro mě je ideální, když žiju s někým tím partnerským životem a občas si odskočím do samoty a času pro sebe. Jsem párový člověk a potřebuju sdílet, život ve dvou mi přijde bohatší a barevnější. Muž je pro mě důležitý.
Co pro vás dělá muže dobrým?
Když mi pomáhá vidět moje chyby způsobem, který mě nepranýřuje a neuráží, dává mi zpětnou vazbu. Pokud si to přiznám, tak po první vlně naštvání, co mi kdo má co říkat, mi pomůže se na sebe podívat. Musím říct, že má i většinou pravdu.
Ten současný muž?
Ano.
Pokračování 4 / 5
Co on vlastně dělá? Ví se jen to, že se jmenuje Lukáš a je designér.
No vidíte, a přesně tak to i stačí. Ani bych to dál nerozváděla, snad jen to, že je to trochu podivín a je s ním dost zábava.
Jak ve svých vztazích vyvažujete to, že jste společensky často vidět víc než váš partner?
Výběrem dobrých mužů. Na to, aby muž ustál mediálně známou ženu, musí být vyzrálý. To nezvládne každý. Ten muž si prostě musí být jistý sám sebou a nemít komplexy. Navenek je spousta macho mužů, kteří vypadají jako největší siláci, a ve vztazích si pak často nevědí rady. Existuje x navenek ideálních párů, které ve skutečnosti prožívají smutek, osamělost a chlad.
Co o vás Lukáš věděl, než jste se potkali?
Nic moc a to mě bavilo. Vlastně mě tím trochu dostal. On se v mém oboru moc nevyzná, třeba naprosto nezná jména herců. To je pro mě úplně jiný svět. A ještě mi to naprosto relativizuje ten můj.
Není vám to líto?
Líto? Naopak, já jsem za to vděčná. Můžu mít úplně normální vztah a normální život. To považuju za štěstí.
Jste ze Znojma. Co je ve vás jihomoravského?
Prudká nátura. Naše rodina je silný matriarchát.
… cože? Matriarchát? Jak to vypadá?
Čemu se divíte, podle mě je ve většině rodin matriarchát, ale jen některé si to přiznají. My jsme prostě silná generace žen, od babičky přes mámu a mě až po moji Sofii.
Je matriarchát v něčem lepší než patriarchát?
Co jsem pozorovala, tak nálada v rodině je víc emotivní a věci mezi námi se rychleji čistí. Něco se stane, vybuchneme, vyříkáme, jdeme dál. Nestojí to a nezahnívá, jestli mi rozumíte. Ta rodina je víc citová, protože na rozdíl od mužů dávají ženy cit víc najevo. A upřímný cit a ženská pokora dokážou rychle zahojit pomyslné rány. Ten náš ženský výbuch kolikrát popožene situaci, protože ženy mají rychlejší schopnost zaznamenat jemné nuance a tím i líp koordinují. Než muž někdy promyslí, jak s něčím naložit, ženy už to mají hotové. Vnitřně silný muž je za to rád a všichni se pohnou dál. Vnitřně slabý muž má potřebu do toho vstoupit a zvrátit to po svém, a to bez ohledu na výsledek.
Překvapilo vás na sobě něco, když jste se sama stala matkou?
Jak silnou vazbu se svojí dcerou mám. Dost často se mi stává, že na ni myslím a ona mi pár vteřin na to zavolá. Jako kdyby mi s tím dítětem narostlo víc srdce. Jako kdyby se zvětšilo. Nikdy jsem necítila tolik lásky jako vůči ní. Ani jsem nevěděla, že jí v sobě můžu vůči někomu cítit tolik. A kolik mi jí dává ona, to někdo, kdo to nezažil, nemůže nikdy pochopit. Jsem díky ní o tolik silnější. Když nejde o ni, není z čeho se hroutit.
Nikdy vás neviděla slabou?
Někdy, když to zrovna bylo těžký, jsem brečela schoulená až potom, co usnula. Viděla mě slabou, ale neviděla mě to vzdát.
Autorka je redaktorkou MF Dnes
Rozhovor připravil časopis OK! magazine.
Pokračování 5 / 5
Jitka Schneiderová a Avon
Protože je Jitka tváří a také ambasadorkou kosmetické řady Avon True a časopis OK! Magazine je dlouholetým partnerem Avon pochodu proti rakovině prsu, napadlo nás naše mise spojit. Jitka, které je charitativní činnost velice blízká, okamžitě souhlasila. Vznikla nádherná série fotografií v tradičně růžovém "pochodovém" tričku Avon, jehož autorem je nová hvězda české a slovenské módní scény Lukáš Macháček. Můžete jej mít i vy. Tričko je zároveň vstupenkou na Avon pochod, který se letos uskuteční 10. června. Za 399 Kč jej můžete zakoupit u vaší Avon Lady nebo v eshopu na www.zdravaprsa.cz.
