„Jak odpočíváte?“ zeptali jsme se pěti lidí kreativních a náročných profesí. A zjistili jsme, že odpočinek pro většinu z nich znamená některé ze tří „p“: pohyb, přírodu a přátele.
DAGMAR PECKOVÁ, mezzosopranistka
Na duben do Lucerny připravila projekt písní Kurta Weilla nazvaný Wanted – sedmnáct představení velkolepého kabaretu v režii bratří Cabanů. A na začátek září pak hudební festival Zlatá Pecka v rodné Chrudimi. To obnášelo nejen nastudování muziky, ale také dramaturgii, scénář, v případě Kurta Weilla i překlady písní. Mezitím si střihla několik koncertů s komorním souborem Barocco sempre giovane a natočila nové CD: Mahlerovu Píseň o zemi. V Chrudimi – když zrovna nezpívala – sázela stromy, na happeningu vařila svou vyhlášenou dýňovou polévku, dělala modelku na přehlídce Ivany Follové, založila sbírku pro zchátralý zámek v Medlešicích… A nazkoušela hru Carmen Y Carmen, kterou pro ni a Báru Hrzánovou napsal Jan Jiráň. „A už přemýšlím o příštím ročníku festivalu. Představitelé města jsou naklonění nápadu rozeznít celou Chrudim. Letos byla hlavním tématem Carmen, na příští rok hledám skladby o krásné Heleně. A Jan Jiráň dostal za úkol napsat o ní divadelní hru,“ spřádá plány.
ZDENĚK PIŠKULA, herec a úřadující vítěz soutěže Stardance
Když vloni soutěžil ve StarDance v páru s Veronikou Lálovou, byl nejen sympatický a roztomilý. Přestože mu bylo teprve osmnáct, překvapil maximálním nasazením. Nakonec soutěž vyhrál. Dělat všechno pořádně se naučil už v dětství. „Tatínek snil o tom, že bude mít doma fotbalistu, takže jsem šest let hrál fotbal. Pak jsem chodil na break dance, což mě po roce omrzelo, a přešel jsem do kroužku muzikálového herectví.“ První roli před kamerou získal v seriálu Vyprávěj. „Bylo mi dvanáct a vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že mě to může někam posunout. Byl jsem rád, že poznávám svět a nové lidi. Poté přišli Tři bratři a já jsem byl ohromen tím, že budu točit s pány Svěráky a ještě s Tomášem Klusem a Vojtou Dykem.
Letos Zdeněk odmaturoval na konzervatoři a místo plánovaného roku volna přijal několik pracovních nabídek. Do konce října natáčí seriál Lajna, jezdí po republice s představením Skleněný zvěřinec, od ledna bude v režii Radima Špačka natáčet film o československých basketbalistech. „Kvůli roli se učím hrát hokej a basketbal. Naštěstí mě oba ty sporty baví, takže je to zároveň relaxace.“Nejvíc energie Zdeněk čerpá v přírodě. „Ten klid je k nezaplacení. Les a obecně přírodu mám rád, protože si tam uvědomuju, že se přibližuju ke kořenům. Je pro mě příjemné připomínat si, kdo jsme, z čeho jsme a proč jsme. Jsem si jist, že jednou si postavím dům někde na venkově, nejsem městský ,betonový‘ typ. Hlavně nechci, aby moje děti, až je budu mít, vyrůstaly ve městě.“
ROMANA GOŠČÍKOVÁ, herečka, majitelka a ředitelka Divadla Radka Brzobohatého
Divadelní prázdniny si Romana obvykle snaží rezervovat pro odpočinek. To se tentokrát trochu zvrtlo. „Od června vlastním Divadlo Radka Brzobohatého a bylo třeba zrenovovat interiér, připravit nový grafický styl a nazkoušet první premiéru. Byl to fičák,“ směje se nejmladší tuzemská divadelní ředitelka. Navíc se na konci srpna provdala za režiséra Karla Janáka. Už dva dny po svatbě začali novomanželé pracovat, místo svatební cesty si tedy užili dovolenou předsvatební. „Nevadí mi to, protože miluju hraní i veškeré zařizování kolem. Je to mnohdy makačka, ale mám radost, když se to povede.“ Po konzervatoři sice „jen“ hrála v Černém divadle Jiřího Srnce, pak v Ta Fantastice, ale brzy poté, co začala účinkovat v zájezdovém Divadle Různých Jmen, tam začala šéfovat. „Chyběla nám stálá scéna, tu jsme našli v Divadle Radka Brzobohatého. Postupně bych tu chtěla mít divadlo fenoménů s adaptacemi ikonických filmů, románů a osudů zajímavých osobností.“
Když chce Romana úplně vypnout, obuje si kolečkové brusle nebo jde cvičit. S manželem milují cestování, to si zpestřili úkolem vylézt na nejvyšší hory svých cílů. „Teď jsme si dali čtyřtisícovku v Africe, předtím Fudži v Japonsku. Jako protiváhu k takovému adrenalinu mám masáže, saunu a posezení s Kájou a přáteli u vína a dalších dobrot.
Článek vyšel v magazínu Moje psychologie!
