Zatímco ještě před pár lety se introvertní povaha považovala za handicap, dnes se zdá, že introverti přicházejí do módy.
Kdybych dostala příležitost zázračně si přes noc osvojit jednu jedinou schopnost, byla by to tahle: Přála bych si umět povídat si s cizími lidmi. Chtěla bych umět nenuceně prohodit pár slov s taxikářem. Nemlčet zarytě vedle náhodného souseda na lyžařském vleku. Nehledat zoufale témata k hovoru v křesle u kadeřníka. Nenuceně se zapojit do diskusního kroužku na koktejlovém večírku. A netýká se to jen úplně cizích lidí. Možná ještě horší situace nastává, když se na ostrůvku tramvaje náhodou potkám s kolegyní, kterou znám od vidění natolik, že ji nemůžu ignorovat, ale ne dost dobře, aby mě napadlo, čím rozproudit rozhovor.
Přála bych si umět zlehka prohodit pár slov s recepční nebo pošťačkou, přála bych si být proslulá svým konverzačním šarmem, chtěla bych být ta, komu se lidi svěřují, ale většinu času žiju život introverta uvězněného ve své hlavě. Zatímco uvnitř horečně řeším, jak obstát v momentální společenské situaci, navenek vypadám, jako že se nudím, jsem moc rezervovaná, odtažitá, chladná a možná i divná. Když se mě někdo zeptá „jak se máš“, mám chuť vyhrknout „dej mi deset minut, ať si to můžu rozmyslet“!
Johnny Depp i Kim Kardashian
V poslední době se mi ovšem zdá, že nás introvertů nějak přibývá. Přesněji řečeno, introverti se najednou navzdory své povaze až nějak moc hlásí o slovo. Poprvé mě to napadlo, když se za introverta začal prohlašovat můj kamarád, který pracuje jako DJ. Každý týden hraje v jiném klubu. Založil několik kapel, sám provozoval rockový klub, má stovky známých, na Facebook dává hromady svých fotek a ženy na potkání zahrnuje komplimenty. Namítla jsem, že introverta si představuju trochu jinak. „To je jen taková hra,“ vysvětlil mi. „Doopravdy jsem někdo jiný.“
Vzpomínám si, že ještě před pár lety se introvertní povaha považovala za jistý druh handicapu. Být introvert znamenalo být trochu divný. Nikdo se tím nechlubil. Právě naopak, kdo se cítil jako introvert, snažil se to zamaskovat, seč to šlo. Ryzí introverti se od rané dospělosti pohybovali na hraně alkoholismu, protože si pomocí panáků dodávali odvahy být víc extrovertní. Být introvert ve škole, v tanečních nebo na jakémkoli večírku bylo malé peklo.
Ještě v roce 2012, když Susan Cain vydala knihu Ticho: Síla introvertů ve světě, který nepřestává mluvit, to vypadalo, že introverti jsou menšina, které je potřeba se zastávat. „Nepřemýšlejte o své introvertní povaze jako o něčem, co je třeba vyléčit,“ píše ve své knize, která byla míněna jako manifest obhajující introvertní menšinu vůči extrovertní většině. Dnes je to jinak. Být introvert je tak trochu v módě.
Být introvert už neznamená být ten trapně mlčenlivý kluk, který nikdy neví, co říct, nebo holka, která si cucá vlasy na konci stolu. Když o sobě řeknete, že jste introvert, znamená to, že toho ve vás je mnohem víc, než je vidět na povrchu. Do módy přišly introvertní, až podivínské postavy, jako třeba Sheldon ze seriálu Teorie velkého třesku, Sherlock v podání Benedicta Cumberbatche či Lisbeth Salander ze série Milénium. Ke své introvertní povaze se začaly „přiznávat“ celebrity, do kterých byste to opravdu neřekli. Například Johnny Depp. „Jsem hrozně stydlivý,“ prohlásil. „Nerad chodím do společnosti, to raději utíkám a schovávám se. Spíš pozoruji své okolí, než abych se zapojoval.“ Asi nejvíc mi ale vyrazilo dech, že se za introvertní ženu prohlásila hvězda sociálních sítí Kim Kardashian. „Skutečná Kim je velmi nesmělá a rezervovaná, ne tak výřečná, jak si o mně každý myslí.“
Skoro to začíná vypadat, že za introverta se považuje každý, kdo chce dát najevo, že pod jeho upovídanou a v kolektivu oblíbenou slupkou se skrývá ještě něco víc. Psychologové ale tvrdí, že introvertem je především ten, kdo o samotě „dobíjí baterky“ spíš než ve společnosti a kdo dokáže kreativně přemýšlet lépe sám než na poradách v kolektivu. Není to styl, který můžete změnit. Je to součást vaší osobnosti.
