Jsem pejskař. Tuhle větu říkám se směsí hrdosti a studu, s hlavou vztyčenou a se sáčky na psí exkrementy všude po kapsách. Od té doby, co mám psa, se toho v mém životě hodně změnilo. Především mi na čele přibyl pejskařský cejch, a i když s touhle sociální bublinou sdílím řadu vlastností, tendence fňukat na sociálních sítích kvůli silvestru a petardám už od srpna mezi ně nepatří.
Než jsem si pořídila psa, všichni v okolí mě připravovali na všechny možné situace a pronášeli kletby, za které by se ani bratři Grimmové nestyděli. Největší strašák pro mě byla současně i nejčastější proklamace, že už se nikdy nevyspím. Taky prý už nikdy nikam nepojedu na dovolenou, v klidu se nenajím, všude budou chlupy a můžu zapomenout na veškerý společenský život. Přišlo mi to jako blbina a statečně jsem se jala vybírat toho pravého psího parťáka.
TIP NA VIDEO: Jak pomoct psům zvládnout silvestrovské oslavy?
Ukázalo se, že blbina to vážně byla. Na ty skutečné negativní aspekty života se psem jsem si totiž musela přijít sama. S čubou budeme brzy slavit roční výročí a za tu dobu už se považuji za páníčka profíka, takže vězte, že když říkám, že nejhorší věc na psech jsou lidi, co k nim patří, tak na tom něco bude.
Jednou z nejotravnějších sociálních skupin – hned po komunistech, šmejdech a lidech, co dávají salám do vánočního salátu – jsou pejskaři. Soukromě si je dělím na několik oddílů a každý z nich kritizuji za nějaký konkrétní způsob chování, ale protože nechci, aby mě moji známí do některé z nich přiřadili, tak si tohle dělení raději nechám pro sebe.
Co ale mají všechny pejskařské skupiny společné, je každoroční údiv, že ještě stále na světě existuje pyrotechnika, že lidé během prosince odpalují rachejtle a petardy, a dokonce to pokračuje i na začátku ledna! Jestli to náhodou nebude tím, že svátek všech rachejtlí a petard, konec roku, silvestr, se, světe div se, opakuje, no, každý rok.
Abychom si rozuměli. Ohňostroje mě nechávají chladnou a rozhodně nejsem jejich fanouškem. Jako dítě z vesnice jsem svou zkušenost se zábavní pyrotechnikou započala a ukončila zjištěním, že hovno nejenže nehoří, nýbrž ani napěchované petardami neexploduje, rozhodně ne v rozsahu, který by mě uspokojoval. Díky tomu jsem došla k závěru, že to není činnost mně vyhovující.
I tak jsem ovšem smířená s tím, že někteří to za zábavu považují a představa utrženého prstu je neděsí tak jako mě. Občasnou ránu petardy beru jako jednu z mnoha daní za komfort, který mi život ve společnosti a ve městě poskytuje. Zkuste to ale takhle vysvětlit majitelům zvířátek a schytáte kousanec do zadku.
Ještě dávno před tím, než jsem sdílela život s čubou (a od té doby mnohem víc), jsem slýchala ubrečenou litanii pejskařů, kteří jsou ze silvestra nervózní už v srpnu. Upřímně nechápu proč. Pes se dá připravit na skoro každou možnou situaci. Pro dobrotu všech městských pejsků se podělím o tajemství šťastného psa: pláčem na Facebooku bohužel pyrotechniku ze světa smazat nelze. Většina vašich pejsků bude ale úplně v pohodě, když budou dostatečně socializovaní, vycvičení a budou si svým pánem jakožto autoritou a oporou dost jistí. S toutou nevyžádanou radou se letos loučím a do nového roku přeji spoustu úspěchů s výcvikem vašeho mazla.
