Díky, já nepiju! Abstinence jako životní styl

Kdybyste ještě před pár lety prohlásili, že nepijete alkohol, všechny by napadlo, že jste leda tak vyléčený alkoholik. Nebo těhotná, patříte-li k něžnějšímu pohlaví. Teď se to ale mění. Být abstinent není diagnóza, ale nový životní styl, v němž s alkoholem prostě vůbec nepočítáte. 

Pamatujete na osmdesátky? Nebo ještě spíš devadesátky? Pili jsme hodně a pili jsme ledasco. Beton, houbu, hopsinku. Fajnšmekři točili gintonic a sex on the beach a každá párty jela ve stylu „kdo nepije s námi, pije proti nám“.

Na Rolling Stones nebo Nirvanu bychom vydrželi házet v rytmu dlouhými háry i do dalšího večera, kdyby nám nad ránem nevyschly zdroje. Alkohol byl spojený s rebelií, protože koho by za to rodiče pochválili, že?! Alkohol nás řadil k určité společenské skupině: pít s někým znamenalo s ním patřit do party. Pojil se i s uvolněním, zábavou.

Páteční propitý večer, sobotní mejdany dělily týden na všední a víkendovou část, během níž jsme se pak mátožně váleli v posteli, dlabali česnečku, navrch si zobli Paralen a zapíjeli to turkem, abychom se zbavili kocoviny, a vzpomínali jsme, jakými bujarými historkami budeme v pondělí zase dělat dojem.

Život se nám se vším tím pitím zdál jako jedna velká jízda. A když náhodou nebylo všechno růžové, byly tu nové mejdany a spousta drinků…

Přestože jsme postupně tyhle radosti vyměnili za střízlivější skleničku červeného nebo kvalitní bourbon, pořád to s přítomností alkoholu v našem (všedním) dni bylo tak nějak v pořádku. Ale pozor, už není. Je tu nový trend, který říká: „kdo stejně jako my nepije, dělá jedině dobře“. Alkohol je totiž z módy.