Když jsem měla dělat rozhovor s Michaelou Horákovou, pětadvacetiletou slečnou, která nám navrhla trička pro hostesky Ženy.cz na červnový Avon pochod, čekala jsem, že jde o aspirující módní návrhářku a že se budeme bavit hlavně o módě. Byla to ale jen polovina pravdy. Jak se vzápětí ukázalo, Míša je především architektkou a protože stavět domy je běh na dlouhou trať, přidala si k tomu ještě navrhování módních kolekcí pod značkou Mishe. Je tak živoucím důkazem, že sny si můžete plnit klidně hned. Ne až vystudujete nebo získáte hromadu zkušeností.
Pro Ženy.cz jste navrhla trička, móda ale není vaše hlavní parketa. Tou je architektura.
Móda není mou životní náplní, ale už od malička jsem k ní, asi jako většina holek, měla vztah. Nápad pustit se do navrhování přišel až před rokem a mělo jít pouze o zábavu. Živí mě architektura. Ale ta má dlouhé procesy, projekty trvají i roky a je za nimi hodně úskalí, nervů a všeho možného. Navíc já jsem netrpělivá a potřebuju všechny ty myšlenky a ideje, co se člověku v hlavě poskládají, realizovat rychle. A to mi umožňuje móda, kde kolekce netrvají roky, ale pouze měsíce.
Aktuálně máte v prodeji druhou kolekci…
Před pár týdny jsme představili druhou kolekci pro podzim a zimu. Nejsem zastáncem současného módního trhu, kde vznikají mezisezónní kolekce. To mě strašně ubíjí. Kdybych se myšlenkově převtělila do návrháře, který musí neustále sázet nové kolekce, cítila bych se tak svázaná tím tlakem, že bych to asi nemohla dělat. Proto mě víc oslovuje princip udržitelnosti, a i když chápu, že se móda musí vyvíjet, ta její současná přehlcenost mi přijde dost kritická.
Jak se to odráží na oblečení, které navrhujete?
My se se značkou Mishe navíc snažíme, aby byly naše kousky dostupnější a ženy na ně nemusely šetřit několik měsíců. Samozřejmě nikdy nevytvoříte kolekci, kterou šijete se švadlenami ručně, s cenami, za které nabízejí oblečení obchodní řetězce. Současně přemýšlíme tak, aby naše produkty byly navzájem kombinovatelné a vrstvitelné a daly se nosit celoročně. V každé kolekci je tak vždy pouze kolem deseti modelů, u nichž se soustředíme na variabilní využití a precizní zpracování.
Když mluvíte o své značce Mishe, říkáte "my". Koho přesně tím myslíte?
To, že jsem si vymyslela něco já, to je sice hezká věc, ale já neumím šít, nejsem švadlena, která by uměla vytvářet střihy, neumím tvořit rukama. Myslím, že tyto věci je třeba předat lidem, kteří to umí, baví je to a jsou šikovní. Momentálně mi tedy pomáhá jedna hlavní švadlena a jedna vedlejší, když se něco nestíhá. Pak mám ještě lidi, kteří mi pomáhají s marketingem, což je v dnešní době naprosto zásadní věc.
Zaujala mě věta, že vás architektura v pětadvaceti živí. To zní jako sen! Jaká byla vaše cesta? Studia a... ?
Já popravdě ještě studuju, tento rok končím. Mám takovou volnomyšlenkářskou povahu, příliš mě nebaví zajíždět do stereotypních kolejí. V architektuře to ale funguje tak, že než vystudujete školu, tak nemáte moc šancí se sama prosadit. Většinou nejprve musíte získat praxi a když se vám bude dařit, posbíráte kontakty, tak pak teprve se můžete věnovat vlastní tvorbě. A to mi přišlo dlouhé. Řekla jsem si, proč čekat.
Takhle to zní jednoduše, ale hádám, že realita bude jiná...
Jasně, moje cesta vůbec není jednoduchá. Stojí hodně úsilí, hodně času, stávají se i velké průšvihy a veškerá zodpovědnost přitom stojí jen na mně. Ale to je podle mě jedině dobře. Myslím, že v architektuře panují předsudky, že mladý člověk nemůže pracovat na volné noze, vždyť ještě nemá žádné zkušenosti. Ale to přece zažíváte v každé fázi života. S vyšším věkem zase budou přicházet těžší projekty a vždycky se mi budou stávat věci, které se mi předtím nestávaly. Když člověk v mladém věku dokáže přijmout, že potřebuje pomoc starších a lepších nebo v dané problematice zkušenějších, je to jen dobře. Platí to, ať je vám pětadvacet, čtyřicet nebo šedesát.
Bylo něco, čeho jste se obávala, když jste šla do podnikání?
Vždycky říkám, že je třeba vystoupit ze své komfortní zóny. Nikdy vás nebudou potkávat jen hezké věci, většinou vás naopak budou potkávat spíše ty špatné. A to je v pořádku. Občas samozřejmě docházejí síly a energie, občas mám pochybnosti, jestli na to v tomhle věku mám. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mě podporujou a na které se můžu obrátit, když něco nevím. A je to jen o tom zvednout telefon a zeptat se.
To zní příliš dokonale. Opravdu jste necítila žádné překážky?
Jsem neekonomický typ, účetnictví a tak dále jde mimo mě. Mám jediné štěstí, že mám velkou podporu partnera, který se pohybuje v developmentu a realitách a z jeho strany přichází hodně rad. Tohle bych já sama nikdy nezvládla. Jsem taková uzavřená bublina, kam se vejdou jen architektura a kreativní procesy, ale co se týče reálného světa a povědomí, jak se vede firma, tak to pro mě bylo zcela nové.
Také jsem se musela naučit mít pod kontrolou emoce. Když se něco fakt pokazí, tak se zvedne telefon, zajede se někam a zkrátka se to vyřeší. Ale stává se mi, že mám najednou pocit, že se z toho zhroutím a jsem vyřízená. Člověk musí trénovat, aby byl vůči problémům odolnější.
Úspěch člověka by se neměl hodnotit podle toho, jestli je výrazný. Měl by se hodnotit podle toho, jestli on sám cítí, že má na víc, anebo je spokojený, jak je. To je podle mě celá věda.
Podnikat jste začala před třemi lety, tedy ve dvaadvaceti?
Ano, ale nepředstavujte si hned velké částky. Začala jsem malým projektem na interiér bytu v Praze.
Byl dřív projekt, nebo rozhodnutí podnikat?
Dřív byl projekt. Ten se povedl, líbilo se to investorovi a i já z toho měla dobrý pocit. A zaplaťpánbu šlo o malý projekt. Na tom se člověk zahřívá. V té době bych si pochopitelně ještě netroufla na žádnou stavbu.
Dnes už si troufáte, stavíte rodinné domy. Co vás nejvíc baví na procesu stavby domu? Od návrhu až po poslední polštářek?
Nejvíc mě baví stvořit myšlenku, vizi nějaké stavby a pak do ní vkládat interiér. Studie stavby je vzrušující. Kreativní proces se nedá odhadnout, někdy trvá měsíc, než přijdete na nápad, ale pak ho vymyslíte za hodinu. A ta nepředvídatelnost mě baví. Samozřejmě ale platí, že termíny se musí dodržovat.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Zrovna včera jsem přijela ze základové desky rodinného domu v Plzni, jsem zbitá jak pes, protože já se ráda na projektech podílím, to znamená, že jezdím na stavbu a sbírám zkušenosti, jak to tam reálně vypadá. Takže včera jsem navlékla tepláky a šla jsem vlastníma rukama pomáhat kopat kanalizaci. Architekt není člověk, který jen sedí u papíru nebo u počítače. Protože jak se říká: Papír snese všechno, ale při samotné stavbě to rozhodně neplatí.
Když vidím ty krásné moderní domky s prosklenými stěnami nebo obložené dřevem, vždy je automaticky řadím do kategorie luxusní. Musí to tak nutně být?
Já vždycky říkám, že se dá postavit dům za dva a půl milionu a za patnáct milionů. Člověk samozřejmě musí dobře rozvažovat, které materiály použije, aby si neuškodil a zároveň aby stavba byla funkční a nebyla předražená. Stejně tak se musíme bavit o prosklených plochách – jestli si je mohou dovolit, anebo půjde o klasická francouzská okna.
Řešíte také návrhy inteligentních domů, které budou vybaveny digitálně propojenými technologiemi?
Určitě, ačkoli technologie jsou v této oblasti ještě nesmírně drahé, člověk si musí být jistý, že takový dům opravdu chce, protože jde do budoucnosti s tím, že bude mít něco, co ještě většina lidí nemá. Jenže zároveň v současné době nevíte, jestli za půl roku nepřijde na trh něco úplně jiného, na stokrát lepší úrovni.
Mnohem více se teď řeší ekologie staveb, aby byl dům schopen se o sebe sám starat a zároveň se šetřilo životní prostředí. Což je samozřejmě také velká investice. Sice existují dotační programy, ale přijde mi, že u nás v Česku je tak neuvěřitelně těžké splnit jejich podmínky nebo si je zařídit, že člověk ztratí energii se do toho vůbec pouštět. Možná kdyby to bylo jednodušší, tak lidé častěji zvolí ekologickou stavbu a zároveň si začnou víc uvědomovat, že bychom se o svou zemi měli starat. A že rozhoduje i to, co si dáme do domu.
Máte v hlavě svůj vlastní dům?
Ano! Máme rádi přírodu a současně s přítelem nemusíme být intenzivně mezi lidmi a v centru dění, takže ani moc nevyužíváme benefity pražského života. Spíše oba hodně pracujeme a ve chvílích volna unikáme do přírody. Takže jsme tam hledali i vhodnou parcelu. A přestože jsme nároční, podařilo se nám najít místo, které nás posadilo na zadek. Je na kopci s krásným výhledem, na samotě, třicet minut od Prahy, takže ideální i na dojezd do Prahy do ateliéru, který, doufám, také jednou budu mít.
V jaké jste fázi?
Na pozemku je zatím džungle, ale momentálně už s úřady probíráme nějaké stavební úpravy, řešíme studnu a takové ty základní postupy.
Nebojíte se izolace, když budete žít téměř na samotě?
Pár let zpátky jsem musela být pořád mezi lidmi a něco podnikat, ale už mě to pustilo. Teď mě baví hlavně tvořit, takže většinou potřebuju být sama se sebou. Dům, který budeme mít na samotě navíc nebereme jako místo, kde budeme celý týden zavření. Spíše budeme pendlovat mezi městem a přírodou. Ale už to slýcháme ze všech stran, jak budeme vozit děti do školy, ne že ne (směje se).
Jste založením spíše minimalistka, nebo sběratelka věcí?
Já jsem typ, který má velmi málo věcí, tedy když pominu oblečení, které třídím nerada. Ale myslím si, že když člověk vybavuje interiér, tak by tam měl mít pár prvků, které jsou dražší, má k nim vztah, šetřil na ně nebo je třeba objevil v antikvariátu. Ale nemělo by jich být moc. Proč se obklopovat blbostmi, které člověk stejně nepoužívá a jen se na ně dívá? Přehlcené interiéry mají podle mě na člověka kontraproduktivní vliv.
Myslím, že v dnešní době se lidé příliš zabývají životy jiných lidí, místo aby si vybudovali svůj vlastní nebo aby dosáhli na podobnou metu jako lidé, které sledují na sociálních sítích.
Jak k vám vlastně přišla architektura?
Mám kreativní maminku, která ráda tvořila, šila a zapojovala mě do toho. Můj dědeček byl inženýr, takže jsem si chodila na půdu prohlížet jeho ruční výkresy, což mě už v deseti nebo ve dvanácti letech hodně oslovilo. A absolutně jsem žila i legem.
Když jsem byla malá, tak jsem také hodně sportovala, hrála jsem basketbal, ještě do druháku jsem byla zapálený sportovec. Architekturu mi pak připomněla moje kamarádka, která ji chtěla jít studovat. Asi ve třeťáku jsem se rozhodla, že do toho také půjdu. Napoprvé jsem se ale nedostala, zkoušela jsem to znovu. To mě zase naučil sport. Člověk musí být dříč, aby se povedlo, co si naplánoval. To vnímám i zpětně jako zásadní: nepolevit.
Takže z architektury se vyklubal životní sen. Čím vás ještě fascinuje?
Na architektuře se mi líbí, že po sobě člověk zanechá něco, co ho převyšuje. Měřítko člověka vůči stavbě je monumentální, baví mě, že stavbu si nakreslíte na papír, v té fázi ji ještě ovládáte vy, jste její pán, hrajete si s ní, posouváte příčky. A pak se začne realizovat, vyroste a vy se po ní pohybujete. Najednou je ona pánem a vy jste takhle maličká.
Michaela Horáková (www.michaelahorakova.com) se narodila před pětadvaceti lety ve Žďáru nad Sázavou. Od dětství hrála závodně basketbal, později ji uchvátila architektura, kterou studuje na ČVUT. Nečekala, až studia dokončí a nastoupí někam na praxi, místo toho začala už před třemi lety podnikat – na svém kontě má například revitalizaci stodoly v Orlických horách, u Plzně pro změnu staví rodinný dům. Aby si zkrátila čekání mezi dokončováním jednotlivých projektů, rozjela vlastní módní značku Mishe (www.mishe.cz). Nejraději relaxuje v přírodě, atmosférou jí učarovalo Bali a v Praze ráda zajde do letenského podniku Cobra.
