.

. Zdroj: Archiv Mojí psychologie

Adéla Elbel o pouti do Santiaga de Compostela: „Při chůzi mega spaluješ!“

Adéla Elbel je žena, která nás baví jak svým humorem, tak tím, jak vidí svět. A proto jsme ji požádali (časopis Moje psychologie – poznámka redakce), aby nám každý měsíc napsala o tom, jak žije, co dělá, nad čím přemýšlí. Zrovna v době, kdy připravujeme tohle číslo, je někde v Pyrenejích, pěšky míří do Santiaga de Compostela, aby urazila celkem 320 kilometrů, a nás zajímalo, proč vlastně... Tedy proč chodí trasy dlouhé stovky kilometrů, co jí to dává a v čem jí to dělá hezčí život.

„Tak už jsem to chytla taky.“

„Panebože, co? Koronu?“

„Ne, ale přišlo to už i na mě…“

„Finančák?“ „…asi stárnu, nebo co…“

„Jsi v přechodu? Dělej, nenapínej!“

„Stala se ze mě turistka.“

„Proboha!“

„Přesně… Začalo to plíživě a nenápadně, takže jsem si ani nevšimla. Chápeš to? Já, někdejší městská minda, která si došla pěšky maximálně pro latéčko do kavárny ve vedlejší ulici, cestou se na svých vratkých a náležitě vysokých podpatcích vysmála lidem v teniskách, že už jim chybí jen tatranka, rejoice kalhoty, apartní klobouček vyrobený pomocí čtyř uzlíků na látkovém kapesníku a můžou vyrazit po stopách Xapatanu, a bum! Jsem v tom taky. A co je nejhorší? Já jsem v tom šťastná.“

„U Jóviše, nepovídej… teda, povídej.“

Víš, jak po rozvodu jsem byla takzvaná ‚totálka‘. Manželstvím zrakvená a zjizvená jak Střihorukej Edward. Přemýšlela jsem, co mám dělat. Terapeut mi tehdy sice říkal, že to, že sem tam tančím na baru a obden se vyliju jak váza, nevadí, ale mě už to samotnou nebavilo. Večer huj a druhej den mega fuj. Takže jsem si říkala, že si musím najít nějakej jinej druh sportu. Takovej, u kterýho se pobavím, ale kde nebude zbytečná koncentrace intoxikace.“

„To jsi nemohla začít jezdit na koni? Určitě jsi četla, jak si ženy umí jízdu v sedle pěkně prožít a užít.“

„Haha, no, já zvířata moc nemusím. A hlavně se nesnáším s někým domlouvat, i když je to jen kůň. Musíš totiž řešit mimo svého diáře i agendu toho druhýho. Ne že bych si myslela, že nějakej kladrubák nemá občas v pátek odpoledne hodinku volno, ale už se tam pro mě vytrácí pocit svobody a volnosti, i kdyby se mnou pak uháněl jak v Popelce. Proto jsme s Blankou přestaly chodit na ten badminton. Jednou se jí nechtělo, podruhé ji bolela noha, pak se chtěla dívat s příťou na film… a já byla bez hodiny sportu jen zbytečně frustrovaná a šla zase tančit do baru.“

„O. k., ale chůze? Vždyť jsi říkala, že to je pro starý báby. A navíc ty hadry…“

„Jsem říkala, viď? No… ale já začala právě docela sexy: běháním. Nakoupila jsem si všechny ty legínky a tílečka, nátepníčky a já nevím co všechno, nechala jsem tam peněz, jak když jdeš do Pařížský, ale nemusíš platit, a začala jsem běhat. Jenže, u toho se děsně zpotíš a pak potkáš v parku pěknýho kluka, jak venčí psa, a ten kluk se na tebe letmo podívá a raději, než by s tebou prohodil pár vět, jde po tom psovi sebrat bobek. Takže mi došlo, že musím dělat něco, u čeho jsem sama, ale pro jistotu se tolik nezpotím. A taky mi došlo, že chůze je vlastně pomalejší běhání. Dobrý, viď? Takže jsem si řekla, že ji tajně zkusím. Že někam půjdu a uvidím. Ale pro jistotu někam, kde nepotkám žádnýho známýho kluka. Tak jsem vyrazila do Compostely.

„Wut? Jako na tu pouť? Ty sis chtěla vyzkoušet, jestli tě baví chůze, tak jsi vyrazila několik set kilometrů?“

„Tak říkala jsem si, že když už, tak to spojím s tou duchovní cestou, že se po tom rozvodu trochu vyladím, kdybych zas potkala v parku toho kluka se psem. Navíc, líp se chodí Španělskem a Portugalskem než kolem Moravské Třebové, to uznej.“

„Tak říkej, jaký to bylo?“

„No, šla jsem přes dvě stě padesát kilometrů a bylo to úžasný. Už od prvního momentu jsem byla happy. Víš jak. Jdeš z Porta podél pobřeží oceánu, na sobě máš hedvábný kraťásky a tílko, jdeš denně nějakých třicet kiláků, cestou popíjíš kafíčka a džusíčky a na konci na ubytovně si dáš skvělý víno, protože v Portugalsku špatný nekoupíš.“

„Já tě nepoznávám. Tobě hráblo? Nemáš horečku? Slyšela ses, co jsi řekla? Třicet kiláků a ubytovna? A ty u toho jásáš? Já si snad budu muset najít novou kamarádku.“

„Ne, počkej, fakt. To jdeš od rána a třicet ujdeš v pohodě do odpoledne. A cesta je dost zajímavá. To se střídá: nejdřív tam máš oceán, potom se vydáš do vnitrozemí, procházíš malými vesničkami, všude jsou krásný zdobný kostely, na ulici se na tebe každej usmívá, přeje ti buen camino (šťastnou cestu) a ty máš pocit, že život je v pořádku. Postupně ze sebe odhazuješ nánosy nevydařenýho manželství a dochází ti, co je podstatný a co ne. Večer únavou sotva dojdeš na ubytovnu, padneš do postele a spíš do rána. Luxus nepotřebuješ. Chceš se vyspat a jít dál. Je to šíleně jednoduchý. Jdeš po vyznačených žlutých šipkách, potkáváš různý lidi, buď se s nimi bavíš, nebo ne a poznáváš sama sebe.“

„OMG, Paulo Coelho v sukních. Tak co, našla ses tam? Našla jsi odpověď na otázku smyslu života? Prosím tě, ještě otázečka, depiluješ si ještě podpaží, že jo?“

„Ježiš, neboj. Žiletku mám neustále nabroušenou, batikou stále opovrhuju a nepřeměňuju energii ve vodě předtím, než se jí napiju. Ale je fakt, že jsem pochopila, jak moc jsem skrze chůzi našla sama sebe. Jak se mi, když jdu, otevře hlava, což není ezo praktika, ale vědecky podložená věc. Mozek se prostě za chůze správně nastartuje, okysličí, člověku se líp přemýšlí, snáz třídí myšlenky, a tak mě napadají dobrý věci. No a o tom, že se vyplavují endorfiny, hormony štěstí, ti asi říkat nemusím.“

„Tak je fakt, že co chodíš, vypadáš líp, jsi veselejší. A taky hubenější.“

No jasně, při chůzi mega spaluješ. Navíc, během celodenního výletu fakt nemáš chuť dát si k obědu guláš se šesti a pivko, protože víš, že máš před sebou ještě třeba patnáct kilometrů. Takže jídlo používáš jen jako motor. Dáš tělu přesně, kolik potřebuje. Víc nad tím přemýšlíš. A když si dáš na dvacátým kilometru tu kdysi nenáviděnou tatranku, tak máš pocit, že jsi v cukrárně. Je to fakt divný, ale skvělý. Hlavně se ale fakt cítím svobodná. Můžu jít, kam chci, nic mě nezastaví, na ničem a na nikom nejsem závislá, jen na svých nohách. Ty rozhodují, kam půjdu. A já se nechávám unášet.“

„Ty jo. Já teď normálně uvažuju, že bych šla někdy s tebou.“

Jasný, jen bacha, je to návykový. A taky se po tom už blbě obouvají podpatky. Jako neboj, noha se ti chůzí nezvětší, ale jehly ti najednou budou připadat trochu na houby. Jak říkám, fakt bacha, protože tady není cesty zpět. Tohle vede už jen dál a dál a nemá to konce.“

ADÉLA ELBEL je stand-up komička, moderátorka, překladatelka z nizozemštiny a autorka knihy Doba temna. Má svérázný pohled na život, mísí v sobě břitkost, humor a něhu a díky téhle kombinaci leckdy nahlédne běh všedních dní z jiné perspektivy. Vystupuje v pořadu NaStojáka, v Comedy Clubu a s Ivou Pazderkovou mají improvizační talkshow Všechno nejlepší. Miluje svou práci a své dvě dcery.

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie