Asi neexistuje barva, která by v nás a okolo nás vyvolávala víc emocí. Ať už si ji obléknete vy sama nebo vaše malá dcera. Anebo váš syn či manžel.
Když byly mojí dceři Rozárce tři roky, odmítala vyjít z domu bez růžové baletní sukýnky. Na podzim ji nosila na pískoviště nataženou přes tepláky, v zimě na bobování přes oteplovačky. Spolu s ní si našly do naší domácnosti cestu i spousty dalších věcí, jako třpytivé princeznovské korunky z plastu, bodíčka s obrázkem jednorožce, botičky s mašličkami jogurtové barvy a obézní poníci značky My Little Pony. Garderoba budoucí primabaleríny jí nicméně nebyla na překážku v tom, aby chlapečka, který se jí na pískovišti znelíbil, majzla lopatkou po hlavě nebo se s ním přetahovala o samopal.
Dceři jsem dopřávala růžové barvy, co hrdlo ráčí, protože jsem si dobře pamatovala své vlastní dětství v hnědých vroubkovaných punčocháčích.
Vyčkávala jsem, až se tohle období přežene, a dopřávala jsem jí růžové barvy, co hrdlo ráčí, protože jsem si pamatovala své vlastní dětství v hnědých vroubkovaných punčocháčích a kostkované flanelové košili v asexuální modrohnědé barvě. V Československu té doby růžový kýč pro malé holčičky prostě neexistoval, a přestože západní feministky mohly mít pocit, že komunisté z nás tím sejmuli okovy genderového útlaku, já bych ve školce pro cokoli růžového klidně vraždila.
To ale neznamená, že když růžovému šílenství propadly mé dcery, vůbec jsem se neznepokojovala. Četla jsem spoustu článků o tom, že růžová barva vymývá malým dívkám mozek a že jsou jí manipulovány do tradičního ženského údělu. „Je to tak zákeřné! Ukazuje to, že obchodní síly se mohou dostat pod kůži už v útlém věku,“ volala na poplach britská aktivistka Sue Palmer. „Pro děvčata není k dostání už skoro nic, co by nebylo růžové, ať jde o oblečení, knihy nebo hračky. Skutečné nebezpečí spočívá v rozsahu, v jakém obchodníci ovlivňují myšlení malých dětí.“
Růžová barva prostě byla spojována se zálibou v kýči, s barbínovským ideálem krásy, genderovými stereotypy a nízkým IQ. Ženy, které chtěly vypadat inteligentně, nosily černou a šedou, což v roli manažerek občas ještě doplňovala saka s ramenními vycpávkami a v prostředí matek na mateřské džíny a mikiny bez módního názoru.
Ale posledních pár let pozoruji, že růžová barva se znovu vrací do slušné společnosti. A tentokrát ji může nosit každý, nejen malé holčičky. Vracejí se k ní dospělé ženy, které znovu chtějí vypadat žensky. Klíč je jen v tom, najít ten svůj správný odstín růžové, protože je jich spousta –od světlounké pudrové přes meruňkovou s příměsí oranžové, starorůžovou, připomínající atmosféru viktoriánských salonů až po tu svítivou neonovou, vyžadující poněkud opatrnější zacházení. A k tomu potom správný střih: cokoli růžového vypadá nejlépe v jednoduchém minimalistickém splývavém pojetí, protože přiznejme si, že upnuté strečové růžové tričko nebude vypadat dobře, ani když chodíte na jógu a pilates dvakrát denně.
Muži, kteří nosí do práce růžové košile, podle jednoho britského výzkumu vydělávají o tisíc liber ročně víc než ti, kteří nosí tradičnější „klučičí“ barvy.
Tím to ale nekončí. Růžová se zabydlela i v pánském šatníku a už ani není známkou nějaké přehnané módní extravagance. Muži, kteří nosí do práce růžové košile, podle jednoho britského výzkumu vydělávají o tisíc liber ročně víc než ti, kteří nosí tradičnější „klučičí“ barvy. Což nejspíš bude způsobeno tím, že růžovou si oblékají právě ti muži, kteří se nebojí vyčnívat ani v jiných věcech.
Článek vyšel v listopadovém čísle časopisu Moje psychologie. Aktuálně je na stáncích lednové vydání s Helenou Houdovou na titulce. Objednat si ho můžete i přes sms. Jak?
Pošlete SMS na číslo 902 11 ve tvaru:
PSYCHOLOGIE1901W mezera JMÉNO mezera PŘÍJMENÍ mezera ADRESA mezera MĚSTO mezera PSČ
Příklad: PSYCHOLOGIE1901W Jan Novak Prubezna 233 Olomouc 77900
Cena každé přijaté SMS je 69 Kč vč. DPH (zahrnuje poštovné i balné). Provozuje Czech News Center, a. s., infolinka 296 363 199 ve všední dny 8–16 hod., mobil@cncenter.cz, www.platmobilem.cz.
