Móda zažívá éru, v níž se stírají hranice mezi mužským a ženským oblečením. A lví podíl na tom všem mají hudební hvězdy. Jde ale skutečně o takovou novinku? Nebo se prostě jen opakuje to, co jsme už v minulosti zažili?
Snad nikdo dnes nebudí v hudbě takové kontroverze kvůli oblékání jako Harry Styles. Jeho fotografie v dámských šatech pro časopis Vogue či koncertní kostým Dorotky z Čaroděje ze země Oz nezvedají ze židle jen herce Billyho Portera, který Harryho obviňuje, že mu vzal pomyslné prvenství coby známého milovníka šatů, ale i širokou veřejnost. Jedni ve jménu zkostnatělých konzervativních zásad mladého britského zpěváka označují za úchylného, jiní mu tleskají. Podle slov druhé skupiny totiž Harry bohatě přispívá k bourání hranic mezi tím, co lze považovat za mužské a co za ženské oblečení. Je ale Styles opravdu takový průkopník?
TIP NA VIDEO: Mezi největší ikony androgynního vzhledu patří David Bowie
Výrazněji, silněji a hlasitěji
Nad současnou fascinací muži v ženských šatech před pár lety kroutil hlavou třeba návrhář Rick Owens, který si ve své práci z velké části zakládá právě na stírání hranic mezi pohlavími. „Nechápu, jak si dnešní generace může myslet, že vytvořila genderovou fluiditu. Vždyť tohle dělali už v 70. letech, navíc mnohem výrazněji, silněji a hlasitěji.“
A má pravdu. Právě hudební svět je s těmito tendencemi spojený už slušnou řadu let. Dejme tomu, že už od počátků rock’n’rollu. Na image výrazné osobnosti, vymykající se jasně dané představě o mužském a ženském vzhledu a chování, stavěl již praotec rocku Little Richard. A od poloviny 60. let jej následovala spousta dalších umělců, kteří dnes patří mezi hudební legendy.
Nejčastěji se v souvislosti s androgynním vzhledem skloňuje jméno Davida Bowieho. Je to logické. Bowie dosáhl obrovské slávy v době, kdy byl zejména v Británii na vzestupu glam rock. Třpytky, boty na platformě a podpatku a metalické kostýmy byly základem tohoto subžánru, který na vážnost a uhlazenost rockerů z konce 60. let reagoval často až groteskním vystupováním, glitterovou iluzí, fascinací vesmírem a zkaženou touhou po slávě.
V té době se též zrodil kult rockových hvězd, které si tvořily vlastní osobitou image a jejichž fanoušci ji do posledního detailu toužili kopírovat. A kopírují ji dodnes, a to včetně právě i Harryho Stylese. Jeho peříčkové boa z předávání cen Grammy nosila již před 50 lety další androgynní ikona, Marc Bolan z kapely T-Rex. Pozadu nezůstával ani Mick Jagger, který na koncertě v Hyde Parku vystoupil ve volánových šatech od Michaela Fishe. V 80. letech poté štafetu převzal Prince.
Póza, nebo součást hudby?
Není to ovšem jen Harry Styles, který v nedávné době zasel semínko naděje, že se hudba i móda opět přestanou omezovat na kategorie muži a ženy. Boom v roce 2018 přiživila třeba i premiéra filmu Bohemian Rhapsody, díky němuž zejména mladší mileniálové a částečně i generace Z znovu objevili kouzlo šatníku Freddieho Mercuryho (zejména toho ze 70. let, výrazně ovlivněného butikem Biba).
Skutečná mánie, kvůli které to na chvíli vypadalo, že snad svět zapomene i na Harryho, se ale spustila letos. Na vině nebyl nikdo jiný než výherce Eurovize 2021, italští rockeři Måneskin. Čtveřice narozená na přelomu tisíciletí pobláznila hudebně i stylově mladé fanoušky, kteří dosud na sociálních sítích proklamovali jako jedinou relevantní módu oversize mikiny Billie Eilish a značky typu Supreme a Off White. Nelze jim to ani v nejmenším zazlívat, ale většina z nich pravděpodobně netuší, že všechny ty sametové zvonáče, síťované punčochy, pánské podpatky i flitrované body, které k Måneskin neodmyslitelně patří, platily za rockový standard už v době, kdy dost možná ještě i jejich rodiče nosili pleny.
A ač se mohou módní záměry Stylese a Måneskin zdát na první pohled podobné, přece jen se v něčem liší. S přibývajícími měsíci i lety u Harryho totiž člověk stále snadněji nabývá pocitu, že v jeho případě image skutečně dalece předčí hudební tvorbu. A tak nemusíte být ani naštvaný Billy Porter, abyste neměli daleko k tomu některé Stylesovy momenty označit jednoduše za pózu.
U italské bandy lze její módní záměry mnohem snadněji číst jako jasný odkaz k historii rocku a zejména pak zmíněného glam rocku, ze kterého kapela částečně vychází. Je to logicky dáno hudebním žánrem. Ve Stylesových popových hitech Watermelon Sugar či Golden se zkrátka stopy po Bowiem, Bolanovi či Jaggerovi dají hledat jen těžko, což ale dokládá, jak moc je i dnes hudba s módou propojená a jak moc se vzájemně ovlivňují.
Konec toxické maskulinity
Není to ale rockové ani popové prostředí, kde se v poslední době hranice mezi mužským a ženským oblečením stírají nejvýrazněji. Vůbec největší změny se totiž odehrávají na rapové a hiphopové scéně. V ní dlouhá léta dominovali muži a z rapperů maskulinita vždy doslova stříkala. Drogy, zbraně, drsňáctví až na půdu a prostitutky. Dokonce i známé rapperky jako Missy Elliott či duo Salt-n-Pepa musely přejímat styl oblékání svých pánských kolegů, aby v branži vůbec získaly uznání a kredibilitu. Zatímco v minulosti byly ženy v mužském oblečení – třeba taková Marlene Dietrich nebo Coco Chanel – většinou považovány za hrdinky, v rapu to byla povinnost.
Tentokrát jsou to tedy muži, kteří mají možnost natrvalo změnit pravidla hry a setřít hranice mezi tím, co je nejen v hudbě považováno za ženské a co za mužské oblečení. Když na pódiu vystoupí zpěvačka v obleku, nikoho tím nepohorší a s největší pravděpodobností nebude nikdo její outfit ani komentovat. Když se ovšem objeví muž v šatech, budou toho za pár minut plné sociální sítě a sekce komentářů se brzy zaplní úšklebky.
Na tom se sice v nejbližší době nic nezmění, je ale více než potěšující sledovat, že se věci dávají do pohybu i tam, kde jste dosud mohli uspět jen tak, že jste si oblékli velké triko, na krk pověsili diamantový řetez a do ruky vzali zbraň. Současnou éru rapu definuje konečně i jemnost a mužská zranitelnost.
Nová generace rapperů
Je víc než příjemné sledovat, že právě na scéně rapperů a hiphoperů, v níž maskulinita za těch několik dekád dosáhla skutečně toxických rozměrů, se v posledních deseti letech postupně mění celkové uvažování. Proč říkám, že už tomu je deset let? Přesně tolik času uplynulo od chvíle, kdy se Kanye West na svém turné objevil v koženém kiltu Givenchy, což samozřejmě vzbudilo velké pozdvižení. Kontroverzní rapper ale tehdy odvětil dost trefně, když prohlásil, že historie pamatuje muže, kteří v kiltech pozabíjeli tisícovky nepřátel, a není tudíž potřeba soudit sílu a odvahu lidí podle toho, zda mají sukni, či nikoliv.
K výrazné proměně o pět let později přispěl také americký hudebník a producent Young Thug, který se na přebal svého alba Jeffery nechal zvěčnit v pompézní modré róbě od Alessandra Trinconeho. Drsnou image a alfa samectví – po mnoho let základní rysy rapové branže – tak postupně začala alespoň částečně nahrazovat hravost, sexuální svoboda (mnohdy podpořená veřejnou deklarací homosexuality) i genderová neutralita. Za současné představitele těchto tendencí dnes platí hlavně hudebníci jako Tyler, the Creator, Jaden Smith nebo i Frank Ocean, který se nechal slyšet, že odvahu k veřejnému přiznání své sexuality získal díky zmíněnému Princovi.
Snad nikdo ale není svým gender bender přístupem v rapu posledních let tak proslavený jako Montero Lamar Hill, známější jako Lil Nas X. Dvaadvacetiletý Američan o sobě nejprve dal vědět country rapovým singlem na TikToku, v roce 2019 se rozhodl pro veřejný coming out, na své album upozornil fotkou s falešným těhotenským břichem a teď byl magazínem GQ vybrán mezi nevlivnější muže roku. Změna v našem odvětví se už děje, nechal se slyšet poté. „Bude mezi námi mnohem více gay rapperů i trans lidí. Za deset let to, co teď dělám, nebude působit jako něco šokujícího.“
