Na českou (a slovenskou) módu prezentovanou v rámci podzimního Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku se můžeme dívat ze dvou úhlů. Zaprvé jako na unikátní přehlídku mladých talentů, jejichž cesty a počiny stojí za to sledovat, zadruhé jako na jednolitou nudu, která nemá jednoznačného vítěze. Oba jsou nejspíš správné.
Průběh jarního pražského fashion weeku výrazně poznamenala pandemie covidu. Konal se, ale výběr pozvaných byl omezen na ryzí minimum: celebrity, missky, influencerky. Zatímco ostatní mohli sledovat přehlídky jen on-line, VIP hosté měli možnost usadit se do luxusních vozů Mercedes, popíjet šampaňské Mumm a modelky se v čerstvých outfitech českých a slovenských návrhářů procházely kolem nich.
Dlouhé roky bublající pocit, že jde o elitářskou akci pro pár krásných a cool lidí, co si kurátorsky hýčkají své šatníky i sociální sítě, tím jen nepříjemně zesílil. A znovu otevřel otázku, pro koho je Mercedes-Benz Prague Fashion Week vlastně určen, když v mnoha lidech vzbuzuje jen JOMO (Joy of Missing Out) a potřebu se vůči němu vymezit spíš než se ho účastnit. Jeho podzimní verze o prvním zářijovém víkendu však nenabídla příliš uspokojivou odpověď.
Hlavní program byl letos, nejspíš stále vlivem covidu, osekán na pouhé tři dny. Jako jedno z vysvětlení se nabízí, že návrháři mohou být poněkud vyčerpaní složitým obdobím a nechce se jim investovat do eventu, který si sice během let vydobyl jistou prestiž a uznání, nicméně ke koncovým zákazníkům se dnes lze pohodlněji dostat i skrze jiné komunikační kanály.
Pravda, někteří talenti, třeba Zoltán Tóth nebo Miroslava Kohutiarová, Antonín Soukup a jejich LAFORMELA, se stali zdejšími miláčky publika. Také jejich jména nejčastěji zaznívala jako důvod na akci jít. K nim můžeme přičíst ještě kontroverzního tahouna Vandu Jandu, kterou znáte, i když nechcete – její růžové tylové kreace se v médiích totiž nedají přehlédnout. Ale není to málo?
Bylo to málo. Na rozdíl od minulých ročníků letos nikdo z návrhářů nepřipravil podmanivou show, která by člověka doslova zvedla ze židle: Vzpomeňme třeba na Jakuba Polanku a jeho využití hitovky Freedom od George Michaela, která zazněla v takřka epickém finále jinak tiché loňské přehlídky, nebo na Jana Černého, jehož defilé na břehu Vltavy doprovázely tóny stejnojmenné symfonie.Tentokrát šlo v zásadě o strohou a jednotvárnou prezentaci kolekcí, které v člověku nezanechají trvalou stopu.
Modelky byly profesionální, nádherné, ale i v tomto ohledu jako by zamrzl čas a my se vrátili o pár let zpět. Trend v módním světě stále více žádoucí diverzity se na letošním pražském fashion weeku projevil pouze částěčně – naprosto chyběly například dívky, které by reprezentovaly plus-size tvary, či modelky a modelové věkové kategorie 35+. Jako kdyby člověk sledoval nějakou demo verzi fashion weeku 2021. Chcete víc? Musíte si připlatit.
Co se týče udržitelnosti, která je velkým a pojícím tématem například na fashion weeku v Kodani, u nás si každý tvůrce jede po vlastní ose. Z dead stocku čili nevyužitých zbytků látky připravil kolekci například zmíněný Zoltán Tóth nebo vítěz soutěže VAN GRAAF Junior Talent Card 2021 Aleš Hnátek. Jako předem danou hodnotu ji rovněž vnímají studenti UMPRUM, ucelená koncepce ale v tomto směru pražskému fashion weeku chybí.
Přesto není fér lámat nad celou akcí hůl. Česká móda si prochází složitým obdobím a je třeba ji nadále podporovat. Letošní prezentace možná nebyly vstřícné vůči mainstreamově naladěnému publiku, které si žádá větší jména, nicméně stále jde o významnou platformu pro studenty uměleckých škol – své kreativní vize zde pravidelně prezentují jak návrháři z UMPRUM, tak i ti z Technické univerzity v Liberci nebo UTB Zlín.
Při detailním pohledu se také dá v téměř každé kolekci najít nějaký zajímavý, ba dokonce nositelný moment. Kromě latexových kabátů LAFORMELA nebo oversize svetrů Zoltána Tótha jsou to třeba šusťákové bundičky Petry Kubíkové, autorské potisky Denisy Dovaly, pozoruhodně strukturované šaty Valérie Jurčíkové, háčkované topy Dominiky Kozákové, stará česká krajka Natalie Dufkové nebo střihově ultimátní černé uniformy slovenských návrhářů Michaela Kováčika a Pavola Dendise.
Na pražský fashion week se zkrátka dá nazírat dvojím způsobem. Ale neměli bychom dovolit, aby nám FOMO, JOMO nebo zkrátka nepřiznaná hořkost, že nejsme součástí té úzce vymezené party, která v luxusních či avantgardních outfitech pózuje na street style fotografiích, zastřela pohled na to podstatné. Totiž na práce mladých českých a slovenských návrhářů, které pod jejich rukama vznikaly několik měsíců a které teď touží i po naší pozornosti.
