První festivalový víkend v Karlových Varech máme za sebou! A jak už tomu tradičně bývá, o filmech – až na výjimky, například v podobě dlouho očekávaného snímku Zátopek – jsme se toho zatím tolik nedozvěděli. Co naopak rezonovalo napříč českým mediálním světem i sociálními sítěmi, byla móda z červeného koberce. Jak si tedy zatím 55. ročník KVIFF, alespoň co se oblékání a stylu týče, vede?
Hned po pátečním ostře sledovaném zahájení, kterému kromě humoru britského herce Sira Michaela Caina dominovala hlavně postcovidová euforie a naděje, že za rok bude ještě lépe, se s módní policií, jak už bývá zvykem, doslova roztrhl pytel. Někdo si zasloužil i pochvalu, výraznější ovšem samozřejmě byla kritika. I bez těchto více či méně odborných hodnocení by ale i oko laika dokázalo odhadnout, že tento rok se zatím žádná velká módní revoluce na festivalu nekonala. A nejspíš už ani nezačne.
TIP NA VIDEO: Jak vypadal zahajovací den 55. ročníku filmového festivalu?
Musíme vůbec soutěžit?
V případě festivalu s takovou tradicí a pověstí logicky stoupají i očekávání v oblasti oblékání. Stačí se podívat na festival v Cannes, do Benátek či na Berlinale. I přes nepopiratelný mezinárodní přesah a filmovou kvalitu, které festival ve Varech bezpochyby nabízí, je ovšem na místě se ptát – skutečně se může oněm festivalovým velikánům ze zahraničí rovnat také v módě?
Říká se, že móda má v první řadě odrážet povahu a osobnost člověka. Podtrhovat ji. A České republice, přestože se o to v posledních letech alespoň na oko snaží, zatím jednoduše nelze dát nálepku módní velmoci. Mediální vzdechy o nenaplněných stylových snech z červeného koberce jsou poté často poměrně zbytečné.
Na druhou stranu není od věci si připomenout, že festivalu v Karlových Varech ještě před pár lety dominovaly lascivní mini šaty, kýčovité flitry a nevzhledné podpatky s otevřenou špičkou, které tu bývaly k vidění na téměř každé premiéře či večírku. Je tedy třeba konstatovat, že letošní ročník udržel hranici módní snesitelnosti s grácií. A i to se počítá. A že jsme dosud neviděli moc dechberoucích a neokoukaných modelů? Dějí se i horší věci.
Když kritika nezná mezí
Mezi tyto horší věci by mnozí asi hned během pátečního večera zařadili objemnou modrou róbu od Borise Hanečky, kterou na červený koberec vynesla Jitka Čvančarová. Česká herečka je svým zažité postupy bořícím módním stylem pověstná a za poslední roky snad nebylo jediného ročníku festivalu, kdy by právě její šaty nebyly těmi nejpropíranějšími. Při pohledu na kilometry modré látky, které Jitce Čvančarové letos před hotelem Thermal dělaly společnost, spustili mnozí čeští módní odborníci i neodborníci salvu kritiky a i známí tvůrci satiry se hned vytasili s vtipem, že si herečka místo šatů vypůjčila střešní plachtu z tornádem zasažené Moravy.
Jistě, vzhled šatů je rozhodně diskutabilní a podobný vtip, jako ten s plachtou, přišel na mysl nejednomu z nás. Každá zábava ale musí jednou skončit. To ovšem mnozí ani po třech dnech od blankytného incidentu nedokážou pochopit. Opakovaný vtip totiž okamžitě přestává být vtipem ve chvíli, kdy se promění v nesmyslný a nekončící osobní útok. A tak neutuchající kritika osobnosti, stylu a v neposlední řadě také postavy Jitky Čvančarové chutná takto při pondělku už jako pěkně odstáté a vyčpělé pivo, které někdo na festivalové party nad ránem už nedokázal dopít. Jenže i to je často odrazem české kultury a nátury.
Odlišovat se – byť to nemusí vždy vyjít na 100 % – stále není mnohým po chuti a každé vybočení z často zkostnatělého, idealizovaného a uměle vytvořeného očekávání je trestáno nepřiměřenou kritikou, která zbytečně strhává pozornost od mnohem podstatnějších problémů či záležitostí. A u žen a jejich těl to platí dvojnásobně. A tak se místo o filmových projekcích a kinematografické kvalitě, která by stále měla hrát na festivalu prim, dozvídáme hlavně detaily o velikosti poprsí českých hereček a řešíme, zda náhodou nemají „nějaké to kilo navíc“. Bohužel. V tomto ohledu má česká společnost (a možná nejen ta) ještě co dohánět, možná mnohem víc, než v celkovém pojetí dress codu na společenských akcích.
A co podpora lokální tvorby?
Byla by ale škoda zůstat jen u negace. První festivalový víkend totiž ukázal i jeden módní záblesk, kterému lze tleskat. Tím je poměrně značný příklon k lokální módní tvorbě, která tak na červeném koberci měla dosud asi největší příležitost zazářit.
Například Martha Issová vynesla hned na zahajovací večer pastelovou róbu z dílny Chatty, pražského designérského dua, které tvoří Radka Sirková a Anna Tušková. Alena Mihulová se zase v doprovodu své dcery a její přítelkyně objevila ve sladkých šatech ve stylu 50. let s peřím od Vandy Jandy a Emma Smetana předvedla svou vlastní, osobitou módní kreaci, když spojila růžové volány a nabíráním hojně zdobené šaty Naniche by Natalie Dufková s excentrickými růžovými brýlemi. Sama zpěvačka tento styling nazvala jako „když se Disney potká s Eltonem Johnem“.
K vidění dále byl například i flitrový model Leeda, ve kterém všem vyrazila dech Jenovéfa Boková, nebo třeba moderně pojaté malé černé od Zuzany Kubíčkové, do nichž návrhářka na party oblékla modelku Denisu Dvořákovou.
Sečteno a podtrženo, minimálně s ohledem na zastoupení českých návrhářů můžeme letošnímu ročníku filmového festivalu v Karlových Varech zatleskat. Když k tomu do budoucna přibude ještě podpora také menších nezávislých designérů, kteří dosud v českém módním rybníčku neměli tolik příležitostí se zviditelnit, bude to jedině dobře. A poté už stačí doufat, že s větší návrhářskou pestrostí se nejen na západ Čech dostaví i stále tak potřebný styl a odvaha experimentovat.
