...

... Zdroj: red

Kateřina Cajthamlová: Rozdíl mezi hladem a chutí a jak je držet na uzdě?

Jak zahnat hlad nebo se zbavit chuti na sladké? A jak velkou roli v této tematice hrají naše instinkty? A jde přitom vždy jen o naši váhu? O tom jsme si povídali s MUDr. Kateřinou Cajthamlovou.

Podle Wikipedie je HLAD pocit (nepodmíněná fyzická reakce těla) a CHUŤ psychický stav…

Takto zjednodušeně se to ale, bohužel, nedá říci. Hlad je pocit, který má fyzický podklad i psychogenní doprovod, a chuť je kromě představy vyjádřené slovy „mám chuť na…“ i důležitý smysl, který nám dává signál o složení stravy nebo nedostatku nějaké látky v těle.

Když se řekne „mám hlad“, co to vlastně doopravdy znamená?

Jde o instinkt, který signalizuje nerovnováhu mezi příjmem a výdejem energie. Hlad nás také informuje o nevhodném a nevyváženém složení naší stravy z hlediska hlavních makroživin (poměr bílkovin, sacharidů, vlákniny a tuků) ve vztahu k naší činnosti (psychická či fyzická) a režimu (doba od posledního jídla a jeho množství i kvalita), případně jde o zlozvyk či formu zábavy a uklidnění.

Jeho řízení probíhá prostřednictvím homeostatických dějů, mnohočetné zpětné vazby, na níž se účastní trávicí trakt i vegetativní a centrální nervový systém, ale také složité hormonální a hypofyzární regulace, které vyústí v pocit hladu či nasycení. Existuje ale i takzvaný „psychogenní“ hlad, tedy náhrada jednoho nedosažitelného ukojení „náhradním“ ukojením – při roztažení žaludku jídlem a vzestupu hladiny serotoninu nasycením.

Podobně „náhradně“ fungují některé jiné rituály než ty kolem stravy, třeba i sexualita nebo nutkavé jednání – zmírňují strach a pocit osamění nebo nudu. Vnímání hladu může potlačit intenzivní motivaci dokončit nějakou činnost, ovlivňují ho i některé drogy, které mění vnímání (pervitin, heroin, kokain, marihuana) nebo stav „nabuzení“ (alkohol, kofein, nikotin).

Existuje i vrozený defekt pocitu nasycení (Prader-Williho syndrom), kdy je zřejmě v nepořádku centrální regulace pocitu hladu v hypofýze, ale možná jsou v nepořádku – to se jen domnívám podle svalové slabosti postižených tímto onemocněním – i receptory či funkce svalové tkáně. Hladovění navozuje stav změněného vnímání a ketoacidóza poruchu vnímání tělesného schématu i rovnováhy, což bývalo významné u různých proroků, a nyní u anorektiček.

A co znamená, když se řekne „mám chuť“?

Chuť je důležitý smysl, který nám umožňuje hodnotit jednu ze senzorických kvalit potravy. Spolu s čichem a hmatem signalizuje chemické i fyzikální kvality stravy a nápojů. Chutí rozpoznáváme ředění látek v roztoku (množství iontů a stopových prvků), spolu s čichem nás upozorňuje na potravu potenciálně nebezpečnou – tedy kontaminovanou, toxickou či jinak nestravitelnou – nebo naopak žádoucí z hlediska potřeb organismu.

Chuť na sladké se tak objevuje při nedostatku glukózy v mozku, při vyčerpání svalového škrobu po aerobní zátěži nebo při změně tělesné teploty v progesteronové fázi menstruačního cyklu, chuť na slané je přítomná při změně množství sodíku v organismu, známé těhotenské chutě signalizují nedostatek vápníku nebo stopových prvků či specifických živin v těle těhotné ženy.

I chuť ale může být zlozvykem, proto babičky říkaly: „Nemlsej místo jídla, nebo si zkazíš žaludek“. Chuť na něco, co důvěrně známe, nám také může, stejně jako fotografie, navodit nějakou vzpomínku, příjemnou i odpornou, a to zcela bez souvislosti se skutečnou kvalitou či objektivními fyzikálně-chemickými vlastnostmi jídla, na něž „(ne)máme chuť“.

Obojí může mít za následek, že toho sníme najednou mnoho a většinou nepůjde úplně o zdravé jídlo…

Takto se hlad a chuť projevují jen v nějaké krizi, fyzické či psychické. Za normálních podmínek nás tyto dvě reakce nijak nepřepadají a instinktivně nepudí. To, co popisujete, je situace, kdy trpíme poruchou příjmu potravy nebo jsme si nějaké jídlo z psychických či objektivních příčin odpírali a tělu některá jeho složka (nebo prostě jen lehce stravitelný zdroj energie) delší dobu chybí. Hlad je instinkt zachraňující život a jen velmi obtížně ho lze potlačit vůlí, v blízkosti potravy nás zbaví sebeovládání do chvíle, než z trávicího traktu či z hypofýzy přijde signál „nasycení“. Stejně jsme na tom s chutí. Zkrátka nelze „beztrestně“ sníst něco, k čemu máme odpor nebo co není v daném stavu organismu stravitelné – pozvracíme se refl exivně, ať chceme nebo ne.

Jak tedy zahnat hlad?

Stejně jako žízeň je i hlad lepší nenechat vzniknout. Je to taková „kontrolka paliva“. Proto je dobré jíst pravidelně, vyváženě a nemlsat místo jídla. Podle věku, tělesné stavby, pohlaví, hormonálního stavu organismu, zdravotního stavu a zátěže si tělo většinou „samo řekne“, kolik čeho máme jíst. Stejně jako si všímáme pravidelnosti, barvy, konzistence a příměsí v moči a stolici a vnímáme své pocení a další fyzické vjemy, třeba bolest, bychom měli chápat i hlad. Pokud jsme v dostatečném vědomém kontaktu sami se sebou, většinou víme, proč máme hlad – i to, co pocitu hladu předcházelo.

Mírný hlad se fyziologicky objevuje před normálním časem jídla. Je to proto, že systém je „zvyklý“ dostávat potravu v pravidelných intervalech ve vztahu k našemu rytmu bdění a spánku a na příjem potravy se chystá. Organismus si „upravuje“ intervaly, kdy se hlásí o stravu i podle roční doby, tepelných a světelných podmínek, v nichž se nacházíme, či podle činností, které vykonáváme a které spotřebovávají konkrétní živiny. Změna zdravotního stavu – třeba chřipka nebo deprese – a stejně tak stárnutí, ovlivní i naše vnímání hladu a naše chutě.

Malé dítě, když má hlad, tak si obvykle o jídlo řekne. A ve většině případů také sní přesně množství, které potřebuje. Proč toto v dospělosti neumíme?

Malé děti mají silnější instinktivní jednání, jsou intuitivnější, méně o stravě uvažují, nejsou-li k tomu námi dospělými tlačeny. Genetická výbava, ale také kulturní vlivy, vlastní pozitivní či negativní zkušenost s konkrétní stravou či jídlem obecně, učení a výchova, a to i příklady rodičů, ostatních příbuzných nebo vrstevníků – toto vše postupně může dětské instinkty a intuici buď zvýraznit, nebo utlumit. To, jakou má strava funkci ve společnosti (signalizuje status, podléhá tradici nebo její odpírání je „žádoucí“), určuje i zvyky a s tím spojené stereotypy, které děti mohou od okolí přijímat za vlastní (odmítání vepřového nebo hovězího či masa vůbec z náboženských důvodů, nutnost držet dietu při alergii nebo intoleranci nějaké složky stravy a další).

Překročit vědomě určité kulturní tabu, vlastní strach z důsledků konzumace určité stravy nebo pověry se stravou spojené bývá obtížné odstranit i pro dospělé. Jíst hmyz, pít vlastní moč, osladit si hrachovou kaši nebo jíst brambory i se slupkou či naopak nejíst přílohy, to všechno je spíš tlak kultury, než že by to mělo zdraví prospěšný význam.

Lidé se snaží někdy tělo ošidit, což ale asi není dobře?

Ošidit, tím myslíte podvést? Nu, to se nevyplatí v žádném kontextu – ani vůči vlastnímu tělu, ani vůči své mysli či ostatnímu světu. Chvilkové ošizení těla je možné jen tehdy, pokud máme rezervy – jakousi vnitřní „kreditku“, ale tu poté většinou splácíme i s úroky…

Kolik jídla je tedy dost, abychom neměli hlad?

Tolik, kolik vzhledem ke svému věku, tělesné stavbě, pohlaví, hormonální i zdravotní situaci a zátěži psychické i fyzické potřebujeme. To buď víme z vlastní zkušenosti (jsme-li zdrávi a vnímáme-li své vnitřní signály správně), nebo je dobré poradit se při rozpacích nebo nějaké změně zdravotního stavu či životního stylu s lékaři. Většinou jíme spíš méně, než je třeba, a nesledujeme kvalitu ani kvantitu stravy ve vztahu k naší činnosti či věku a zdravotnímu stavu. A hlad je toho důkazem.

Můžeme zahnat hlad tekutinami?

Někdy platí, že hlad je převlečená žízeň, některé nápoje (mléko, džusy) mají i živinovou hodnotu, jiné ovlivňují vědomí a obrat živin (alkohol, káva, bylinné čaje), někdy je nutné ze zdravotních důvodů (onemocnění trávicího traktu) podávat stravu v tekuté formě, ale zahánět hlad tekutinami dlouhodobě není dobrý nápad. Zapomenout na hlad můžeme při sportu nebo jiné činnosti, která stimuluje sympatikus nebo utlumuje parasympatikus (jedná se o součásti vegetativního nervového systému), ale vždycky půjde jenom o krátkodobou „pomoc“. Musíme se naučit vnímat stav svého organismu a rozumět tomu, co v nás probíhá. A to platí i pro vnímání stravy jako fyzické potřeby a ne náhradní sedativní činnosti při psychickém trápení.

Může nám hlad nebo chuť nějak ublížit?

Spíš nám může ublížit to, že tyto signály potlačujeme, rozmazlujeme se nebo hlad a chuť uspokojujeme tehdy a tak, jak nám to objektivně škodí. Signály samy nám neškodí, spíš se nám snaží něco sdělit o stavu našeho organismu – těla i mysli.

Článek vyšel v časopise Dieta. Aktuální číslo seženete na www.ikiosek.cz.

...
... | Zdroj: red