.

. Zdroj: Lucie Robinson

.
.
.
.
.
7
Fotogalerie

Kamu: Nechtěla jsem zhubnout, ale změnit svůj život

Tahle proměna vyráží dech. Kdo zná její instagramový profil @chefkamu, ví, že je plný barev a pozitivní energie. Vždycky tomu ale tak nebylo. Jak Kamu objevila své sebevědomí?

Kde začala tvoje cesta za zdravějším tělem a sebevědomím?

Moje dětství bylo, myslím, docela divoké, a spoustu věcí, které se nám stanou v dětství, si neseme do dalšího života. Jako malá jsem dělala plno sportů a byla jsem v nich hodně dobrá. Máma mě sice chválila, ale táta mi pořád dával najevo, že jsem nula, a vždycky jsem kvůli němu měla nízké sebevědomí. Navenek jsem ale dělala, že ho mám, a schovávala se za hroznou hrdinku. Když vyhrajete taneční závody, zavoláte to tátovi a on řekne, že ho to nezajímá, že kdyby to bylo v lyžích, tak by ho to zajímalo, to jsou přesně ty věci, které vám začnou hrozně moc snižovat sebevědomí. Já jsem v sobě hodně bojovala s tím, že jsem na jednu stranu měla to sebevědomí fakt nízké, ale na druhou stranu jsem si říkala, že to tomu tátovi teda ukážu, že mu to natřu a něco dokážu.

Jak dlouho to trvalo?

Myslím, že tahle rozpolcenost ve mně panovala do nějakých osmnácti let, kdy jsem byla opravdu hodně obézní, a bylo to vlastně kvůli tomu, že od nás táta odešel. Přestala jsem sportovat, přestala jsem se vším, protože jsem měla pocit, že jsem nad ním vyhrála. Začala jsem na všechno kašlat, nic mě nezajímalo, začala jsem špatně jíst a chodit na mejdany. Navenek jsem dělala, že to mám všechno na salámu, a přitom jsem se trápila. Vlastně to bylo podobné jako v dětství, pořád jsem s sebou táhla nevyřešený problém a namlouvala si, že jsem v pohodě a že jsem hrozně hustá. Tehdy jsem dělala v tetovacích studiích, a i když jsem byla obézní, tak jsem byla cool a lidi mě tak brali. Byla jsem fakt hodně drsná a tím jsem zakrývala tu křehkost v sobě.

Kdy ses to rozhodla změnit?

To mi bylo tak sedmnáct, osmnáct a blížila se maturita – bylo to, jako kdyby mě něco osvítilo. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a řekla si, že takhle to dál nejde, ale ne kvůli tomu, jak vypadám, ale celkově kvůli té osobě, jaká jsem a jak působím na lidi. Od lidí jsem slýchala, že jsem moc tvrdá a drsná, a částečně se mi to líbilo, ale zároveň, jak jsem stárla, tak jsem cítila, že v téhle pozici být nechci, že to nejsem já a že to není úplně ono. Tak jsem si řekla, že to je třeba ten moment, kdy to můžu těm lidem natřít. Sice jsem si říkala „lidem“, ale ono to bylo pořád hlavně tomu tátovi, protože to prostě pořád v té hlavě byl.

Jak to vypadalo?

Přesně si pamatuju den, kdy jsem stála před zrcadlem, koukala na sebe, na své obrovitánské břicho a velké fialové rozpraskané strie a říkala si, že takhle žít nechci, že pro tohle jsem se nenarodila. Jako malá jsem byla ve všem dobrá, byla jsem premiantka, měla samé jedničky a najednou to nebylo. Byla jsem ta obézní a drsná a přede všemi jsem dělala, jak mi to hrozně vyhovuje.

.
. | Zdroj: facebook.cz

Druhý den jsem se objednala k dietoložce, sestavily jsme spolu jídelníček a já jsem zase začala tancovat a taky učit tancovat malé děti. Měla jsem asi pět lekcí do týdne, což pro mě bylo hodně aktivity, a taky jsem začala dobře jíst. Normálně jsem se hecla jako v Rockym a půlroku jela takovýhle bomby. Byla jsem cílevědomě zaměřená, ale ne na to, abych zhubla, ale na to, abych změnila svůj život. A začalo mě to hodně bavit, objevovala jsem nejenom nové tělo, ale celkově nový svět. A pak jsem jednoho dne zhubla na váhu, na které jsem teď tady. To byla první fáze, kterou jsem prošla, a byla jsem úplně super zdravá a v pohodě. Jenže pak přišel zlom…

Rozhovor pokračuje na další stránce:

Pokračování 2 / 2

S jedním klukem jsem odletěla na Zéland a v Aucklandu jsem zjistila, že je zasnoubený, tak jsem se s ním rozešla. Přesunula jsem se na Jižní ostrov a tam to začalo. Kolotoč přibírání a hubnutí a velké psychické trable. Protože když najednou hodně zhubnete, tak se pak začnete bát, aby se to nevrátilo, protože se nechcete v té situaci ocitnout znovu. Měla jsem poruchy příjmu potravy a takové hodně špatné psychické stavy, nejedla jsem, pak jsem se zase přejídala a bylo mi mizerně. Byla jsem v cizí zemi, sice tam bylo všechno krásné, měla jsem novou práci, ale bylo to jako na houpačce. A trvalo to tak rok a půl, než jsem si našla zdraví v hlavě. Protože jedna věc je zhubnout, ale druhá věc je vyléčit se v hlavě a zbavit se těch stresů.

Co jsi tehdy prožívala?

Pořád jsem před sebou viděla tu tlustou Kamu, a to už jsem znovu nechtěla, prožívala jsem hrozné strachy a strašně mě to ovládalo. Dva roky jsem k sobě mluvila a snažila se samu sebe uklidnit, že je všechno v pohodě. Nějakou dobu trvalo, než jsem se dostala k příměří, a rozhodně to nebylo ze dne na den – a to je i můj vzkaz pro holky. Mně hrozně pomáhalo na sebe mluvit, stála jsem před zrcadlem a mluvila na sebe, protože jsem přišla na to, že mi nestačí jenom si v duchu říkat „to zvládneš“, a nechtěla jsem k psychologovi ani k psychiatrovi. Nechtěla jsem o tom problému nikomu říct, ani kamarádkám, ani mámě.

A dneska už o PPP mluvíš?

O anorexii a bulimii se už dneska nestydím mluvit, protože je to obrovský problém, o kterém je pořád málo slyšet. A nikdo nevidí, co se při tom děje v hlavě. Je to fakt vážná porucha a je potřeba si to v hlavě postupně přenastavit. To ale nejde ze dne na den, trvá to roky. Já sama někdy cítím, že z toho nejsem úplně venku, ale mám kolem sebe lidi, kteří to o mně vědí a podporují mě, jsem vlastně pod takovým dohledem. A to je moje druhá rada, já sama jsem to měla udělat dřív a říct o tomhle problému svým nejbližším.

Ale výkyvy váhy tě už netrápí…

Před dvěma roky jsem si myslela, že už jsem v pohodě, ale nabrala jsem dvanáct kilo. Tehdy jsem si řekla „a dost“. Do té doby jsem měla dost nestabilní život a to moje přibírání a hubnutí pramenilo ze špatných vztahů a z toho, že jsem nebyla šťastná, a to ani v práci. Tak jsem si řekla, že už na to kašlu a nenechám sebou mávat. Rozhodla jsem se, že zhubnu, dám se do kupy, hlavně psychicky, a udělám knihu. Přestala jsem jíst tolik živočišných produktů, přidala jsem hodně ovoce, zeleniny a superfoods. A v tomhle momentě, myslím, přestaly ty boje, přehoupla jsem se v hlavě, vykašlala jsem se na všechny kluky a začala chystat knihu. A jakmile jsem začala koukat na svět pozitivně, tak mi přišel do života Robi, všechno to do sebe zacvaklo a od té doby, co ho mám, tak si myslím, že to je ono.

S prací na sobě jsi ale nepřestala…

Já na sobě od těch dvaceti, kdy jsem zhubla nejvíc, pracuju neustále a je to postupná cesta. Když mě Robi potkal, tak jsem si myslela, že už jsem na tom nejlíp, jak to jde, a teď zjišťuju, že to pořád může být lepší. A věřím, že za pět let si řeknu totéž co dneska. Společně s tím nalezeným sebevědomím cítím, jak měním přístup k životu a učím se přijímat kritiku, protože když jste sami se sebou spokojení, tak ji umíte přijmout. To, že zhubnete, je fakt až to poslední a nejmenší. Teprve až začnete přijímat sami sebe a názor ostatních, máte vyhráno.