Milujte své ego
Také už jste slyšela, že největším nepřítelem šťastného života je naše ego? Omyl. Právě díky egu můžeme žít a fungovat ve skutečném světě. Proto je dobré mít v něm svého spojence, nikoli nepřítele.
Když se nás ego snaží chránit (až příliš)
Zdravé ego tedy rozhodně nemůžeme považovat za svého nepřítele. Právě naopak. Je to ta složka naší osobnosti, která nám pomáhá žít ve skutečném světě. Je to zdatný manažer, který nám pomáhá vyrovnávat se se vším, co nás potká. Snaží se v rámci možností uspokojovat podvědomé tužby tak, aby se nedostávaly do konfliktu se společenskými pravidly a morálkou. Zároveň – podle trochu jiného pojetí C. G. Junga – je úkolem ega stát se takzvaným bytostným já, sebou samým ve své ryzí podstatě. Uskutečňovat v realitě to, co nás bytostně naplňuje. Ego má ale také svou odvrácenou stránku. Ta přichází ke slovu v okamžiku, kdy se naše představy o sobě samých, o tom, co bychom měli cítit a jak bychom se měli chovat, dostávají do rozporu s realitou. V tu chvíli ego trpí, cítí provinění, úzkost a hněv. Srovnává se s ostatními a kroutí se závistí. Touží po pozornosti a pochvale, kterých se mu nedostává. Anebo naopak cítí stud a snaží se před ostatními schovat.
Právě v takových chvílích dostanou prostor projevy, které obvykle máme na mysli, když říkáme, že někdo má nafouklé ego. Ve skutečnosti jsou to obranné mechanismy raněného ega, které se stůj co stůj snaží zachránit svůj horko těžko udržovaný sebeobraz. Může to být nezřízené vytahování, arogance a producírování se. Může to vypadat jako kariérismus, hromadění titulů a funkcí. Může to mít podobu nového červeného ferrari, rvačky s nejlepším kamarádem nebo známosti na jednu noc ulovené na Tinderu. Raněné ego může hulákat do světa: „Podívejte se na mě, jsem nejlepší ze všech!“ Anebo, právě naopak, se může krčit v koutě a spílat si do ubožáků. Ublížené ego je jako pokřivené zrcadlo, které nám ukazuje zvětšenou či zmenšenou karikaturu nás samotných.
Ego je schopné provádět téměř cokoli, aby udrželo pohromadě iluze, které sami o sobě chováme. Donutí nás vylézt na Mount Everest, zpronevěřit peníze ve firmě, kupovat si o číslo menší oblečení nebo zásobovat svůj instagramový účet desítkami selfíček. Vtipné, ale trochu smutné na tom je, že té iluzi nevěří nikdo kromě nás samotných.
Jak uzdravit ego
Je možné raněné ego vyléčit? Podle psychologů nejde o to jeho obranu úplně rozbořit a zlikvidovat. To by mohlo naší psychice přinést víc škody než užitku. Spíše je důležité zaměřit se na to, že tato obrana je často nevědomá a způsobuje velké zkreslení při vnímání okolního světa i sebe samého. Cílem je tedy uvědomit si, že ego tuto obranu vytváří, a pochopit, proč to dělá. Už to může zapůsobit velmi blahodárně. Naše ego nám o sobě samých vypráví spoustu pohádek, ve kterých vystupujeme jako krásné princezny, rytíři bez bázně a hany nebo hloupí Honzové či zlé ježibaby. Většina těch pohádek se zrodila ještě v dětství s cílem vyvážit dramata, která se odehrávala okolo nás i v nás samotných. V dospělosti se krásné princezny a stateční princové proměnili třeba v nestárnoucí krasavice a superúspěšné ředitele firem – jenže pohádka zůstala pohádkou. Nejde nám ale o to, zlikvidovat ego, toho šikovného vypravěče, ale nahlédnout za kulisy jeho pohádek a najít tam sebe samotné. A mít se rádi, i když se naše skutečná podoba s tou pohádkovou rozchází. Zkrátka, mít rádi sebe, ne iluzorní obraz sebe samotných, který jsme si vymysleli, abychom to se sebou nějak vydrželi.
Ego podle buddhismu
Ve východních filozofiích, o které se často opírá kritika ega, znamená ego něco trochu jiného než u Freuda. Podle buddhismu je ego pomýlená představa našeho „já“ jakožto objektivně existující, trvalé a neměnné entity. K tomuto „já“ si můžeme přiřadit svoje jméno, svůj vzhled, povolání, národnost, fandění některé politické straně, členství v klubu chovatelů koček nebo cokoli, co považujeme za důležité pro svou identitu. A všechny tyto vlastnosti můžeme považovat za souhrnnou charakteristiku našeho „já“. Buddhisté říkají, že žádné fixní, trvale platné „já“ neexistuje – jsou to pouze iluze, které si sami o sobě vytváříme.
Naše ego je podle nich spíš jako řeka, stále se proměňující, nikdy nedokončené dílo. Někdy je „já“ radost z křupání kroků v čerstvě napadaném sněhu, jindy bolest zubů nebo hrdost nad prvními slůvky svého dítěte, nikdy ale není úplně hotové. Ego podle buddhistů je tedy nekončící sled proměn. Ani buddhisté ovšem netvrdí, že se máme svého ega zbavit. Hovoří pouze o tom, že je potřeba zbavit se mylné představy, že své hotové ego můžeme jednou provždy vystavit do vitríny.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 2/2021
