Když se nedá pořádně cestovat, dá se aspoň připravit na světlou budoucnost, ve které to určitě zase půjde. Holka z reklamky, když zrovna nedře v korporátu, cestování zbožňuje. A tak se rozhodla hluché covidové období využít k nasbírání vědomostí a vyrazila na cestovatelský festival. Poučné to skutečně bylo... jen trochu jinak, než si představovala.
Minulý týden mi ze skříně spadl globus a rozbil se. Chvíli jsem se na něj dívala a s kyselým úšklebkem jsem si pomyslela, že ze všech možných variant cestování už mi v době covidové zbývá vážně jen prst na mapě – globusem už si nezatočím. A to je velké mrzení, protože když jsem se narodila, tak mi hned v porodnici narazili na nožičky háčkované toulavé capáčky. Jak jsem rostla, capáčky rostly se mnou. Někdy v mezičase, nejspíš v pubertě (protože právě tehdy se dějí zázraky, o čemž by mimochodem moje pleť mohla vyprávět), se mi ty capáčky vpily pod kůži a od té doby mám toulavou.
TIP NA VIDEO: Jak vypadaly dovolené před rokem 1989?
Mezi moje absolutně nejlepší životní momenty patří ty, kdy si hodím batoh na záda a vykročím za dobrodružstvím. První krok ven z povinností a zvuk zacvaknutí dveří, který zní spíš jako gong, co zahajuje strašně moc zábavy, nových míst, zážitků a kamarádů. Poslední dva roky to není taková sláva jako dřív, z čehož jsem teda dost smuténka, ale s korporátem na krku a respirátorem na obličeji se mi nechce plahočit se dál než za humna.
Asi tak od patnácti let si vedu zápisník, kam pravidelně zaznamenávám destinace, po kterých zrovna moje srdce prahne nejvíc. Během prvního lockdownu se zápisník proměnil v tabulku a z prostého seznamu se stal komplexní soubor s odkazy na videa, dokumenty, články a tipy, co kde dělat a v jakém ročním období tam jet.
Zapsala jsem si k tomu taky spoustu lifehacků. Ty nejlepší samozřejmě vychází ze zkušeností a zážitků, a i když vím, že vlastní zkušenost je nepřenositelná a nic člověka nepoučí tak jako rozbitý čumák, rozhodla jsem se, že je potřeba si sbírku rad trochu rozšířit. A tak jsem vyrazila na cestovatelský festival. Ráno jsem se probudila natěšená, sbalila jsem si batůžek a vyrazila. Long story short; poučný ten festival byl... Jen trošku jinak než jsem čekala.
Cestuju sama a lowcost. Když mám někoho obzvlášť ráda, tak jsem ochotná se k němu na chvíli připojit, ale vocamcaď pocamcaď – pár dní a čau. Přijde mi, že když člověk cestuje sám, tak pozná cizí zemi a společnost ještě o něco hlouběji. Rozšíří se mu obzory i pásmo tolerance, obrousí se hrany. Taková cesta, kdy jste chvíli sami se sebou a mluvíte maximálně s náhodnými cizinci, vám nejen strašně moc dá, ale taky vezme – třeba komfortní zóny a tunelové vidění světa. Domů se vrátíte skoro osvícení: silnější, sebevědomější, spokojenější a tak nějak víc sami sebou.
Nechci generalizovat, ale mám dojem, že průpovídka o vráně, co sedá k jiné vráně, není úplně mimo a lidi mají tak nějak přirozeně tendence se stýkat s těmi, co mají životní hodnoty nastavené podobně. Díky tomu mám kolem sebe spoustu lidí, kteří sami, s partnerem nebo ve skupinách cestují po celém světě a všichni to pojímají trošku alternativněji, než jak to nabízí cestovní kanceláře. A díky tomu jsem si dosud myslela, že cestování maže naše vlastní bloky a škatulkové nastavení, co nám občas vzniká v hlavách.
Cestovatelský festival mi ale ukázal, že jsem se mýlila, nebo že to minimálně neplatí pro všechny, kdo cestují. Zjevně ani poznávání různých kultur vždycky nezabere a škatulky nesmaže. Nebo je přestat uvažovat stereotypně prostě jen běh na strašně dlouhou trať, kterou málokdo zvládne uběhnout celou. Jinak totiž nechápu všechny ty šovinistické a obstarožní názory, které se z pódia valily směrem k ženám.
Já už naštěstí ze svých cest hrany obroušené mám, takže jsem se zvládla udržet, a když jsem si vyslechla, že „až příště přítel odjede za dobrodružstvím, tak ho nechte a mlčte, ženy“ a že „fotka kuchyně, ta je tady pro vás, ženy“, po přednášejícím jsem ani nehodila shnilé rajče. A taky, jestli mám být úplně upřímná, jsem zrovna žádné shnilé rajče neměla po ruce.
