Běh jsem nesnášela. Když si vzpomenu, jak jsem ve škole na oválu běhala 1500 metrů nebo dvanáctiminutovku, byla to pro mě muka. Píchalo mě v boku, nemohla jsem popadnout dech a vůbec mě to nebavilo. Ještě před pěti lety jsem se vyhýbala čemukoli, co mělo něco společného s během. Dokonce jsem jeden pětikilometrový běžecký závod v Bratislavě šla celý pěšky. Běhat přece nebudu! Tak začíná příběh blogerky a nadšené běžkyně Soni Hrabec Kotulkové. Kdy se to celé změnilo?
Jak vypadal onen osudový den? Pracovala jsem v jednom dámském časopise a na poradě od šéfredaktorky padl dotaz, kdo napíše článek o běhání. Všichni v té chvíli chtěli být neviditelní. A tak jsem se přihlásila, že se pro blaho redakce „obětuji“.
Jeden únorový večer jsem stála na pražské Ladronce v oblečení a v botách, ve kterých jsem chodila na túry, a měla jsem soukromou lekci běhu s trenérkou Danou. Ukázala mi, jaký má být náklon těla, co mají dělat ruce, co nohy. Jak našlapovat, a hlavně jak dýchat a jakou mám mít rychlost. Takovou, abych v klidu mohla mluvit a přitom běžet. Naučila mě běžeckou abecedu a pak jsme se rozběhly. Dodnes si pamatuji ten pocit – běžím, dýchám, vznáším se. Je to krásné, nádherné, připadám si volná jako pták.
„Proč neběháš, vždyť ti to jde?“ padla památná věta ze strany trenérky. A tak jsem si pořídila svou první běžeckou výbavu a začala jsem běhat. A od té doby prostě běhám. Ne však nahodile a sama. Přihlásila jsem se do běžeckých kurzů pro ženy Jdu běhat. Ze začátečníka jsem se vypracovala k těm nejpokročilejším a trénuji tam pod vedením profesionálních trenérů dodnes.
Běh mi totálně obrátil život naruby
Změnila jsem svůj životní styl, seznámila se se zajímavými lidmi a na svém prvním půlmaratonu jsem potkala i svého manžela – Michala. Jsme oba tak vášniví běžci, že jsme si spolu založili běžecký blog Running2.cz, a dokonce máme i svou běžeckou skupinu #behamsrunning2, kde se svými fanoušky každý týden z Vinohrad běháme. Běh tak milujeme, že jsme se i loni přímo uprostřed Pražského půlmaratonu vzali. Za své největší úspěchy považuji uběhnutý Pražský maraton a také náročné horské závody, jako jsou Livigno SkyRace nebo Grossglockner Ultra Trail.
Jak často trénuji
Běhám obvykle třikrát až čtyřikrát týdně. Jednou týdně mám trénink ve Jdu běhat. Je to pro mě důležité, protože tam mám pod odborným vedením přesně daný tréninkový plán – sama nejsem schopna si měřit rychlé úseky, dělat intervaly a fartleky. Další běhy jsou většinou s manželem. Bydlíme kousek od Prokopského údolí a od Chuchelského háje, tak často běháme v přírodě a máme rádi traily. Jednou týdně vedeme výběhy s našimi fanoušky a často o víkendech býváme na běžeckých závodech. Nejraději máme ty horské.
Kdy běhám
Běhám celý rok a v každém počasí, dokonce mi nevadí ani déšť (v něm jsem kdysi zaběhla úplně celý půlmaraton), běhám v mrazu i ve sněhu. Nemám jen ráda, když je na zemi ledový podklad, to pak na nohách nosím neklouzavé nesmeky. Hodně lidí se diví, že běhám i v zimě, ale pro mě to je mnohem příjemnější, než když je léto a běhám ve velkém horku. Umím to, ale bere mi to dost energie.
S nastupujícím podzimem přichází u mnoha lidí pocit, že období pohybu končí a nastal čas zalézt někam ke krbu s teplou dekou a ven vyjít až na jaře. Opak je ale pravdou. Právě podzim je pro sport úplně skvělý – není vedro a na svém těle krásně zjistíte, jak pohyb zlepšuje náladu.
Co jíst, aby měl člověk dostatek energie? Jak s pohybem začít? Tomuto tématu se zevrubně věnuje i nové číslo časopisu Dieta a svoje rady vám mimo jiné představí i Soňa Hrubec Kotulková. K dostání právě teď.
Nestíháte jít do trafiky? Kupte si aktuální vydání nebo e-magazín jednoduše na www.ikiosek.cz
