Ondřej Brzobohatý

Ondřej Brzobohatý Zdroj: Ben Renč

Ondřej Brzobohatý
Ondřej Brzobohatý
Ondřej Brzobohatý
4
Fotogalerie

Ondřej Brzobohatý: Jdu svou vlastní cestou

Ondřej Brzobohatý patří k lidem zvyklým na pohledy, které v nich vždycky trochu pátrají po stopách jejich otce. Nemá s tím problém, ba naopak. Možná proto, že jde svou vlastní cestou.

Jste šťastnej chlap.

Řekl bych, že ano. Nestýskám si. Vedu život, jaký si přeju vést, mám po svém boku krásnou, vtipnou, chytrou a milující holku, která mě má ráda takového, jaký jsem. Mám úžasnou mámu, skvělou ségru a kolem sebe bezvadný lidi a přátele. Nechci na tom nic měnit.

Hudbu mi asi nikdy nic a nikdo nezprotiví. Miluju celý ten proces jejího vzniku.

Jak relaxuje skladatel, hudebník, příležitostný moderátor a herec?

Když to jde, tak v posilovně, tam dokážu vypnout a soustředit se jen na trénink. I když poslední dobou jsem tedy tomu moc nedal. No a druhou formou relaxace je jídlo, to miluju. Taky vařím a podle názoru ostatních asi ne úplně marně. Opravdu mě to moc baví. Odebíral jsem třeba váš F.O.O.D. a ještě další tituly, měl jsem jich fůru, už to nebylo kam dávat. Mám taky spoustu kuchařek. Jamieho Olivera jsem zbožňoval. I proto, že jeho forma cooking show byla ve své době naprosto fenomenální.

Ondřej Brzobohatý
Ondřej Brzobohatý | Zdroj: Ben Renč

Kolegyně z redakce časopisu F.O.O.D. mi říkala, že jste velký gurmán a milovník vína.

Nepovažuju se za odborníka, jsem opravdu spíš takový vinný milec. Ale jak mi přibývá přátel na Moravě, otvírají se mi dveře komnat, o nichž jsem nepředpokládal, že je kdy navštívím. My na Moravě trávili dost času s tátou, ale vždycky jsme přišli spíš k takzvaně hotovýmu produktu. Dnes mám o dost blíž k procesu – vím, jak se sklízí, jak víno vzniká, dozvěděl jsem se leccos o odrůdách… Teď už chápu, že pro lidi, kteří se tomu věnují, je to posedlost. Je tolik věcí, které ve vinařství hrají svou roli, a zároveň si to příroda stejně může udělat do značné míry po svém, i když se snažíte, jak chcete. Když je nepříznivé počasí, nezmůžete nic. Stal jsem se tváří vinařského fondu, a tak ačkoli nejsem v této oblasti úplný analfabet, chtěl jsem, aby má role byla věrohodná. U svých přátel, vinařů, jsem poznal jejich nadšení. Je mezi nimi spousta poctivých lidí, kterým jde o věc, ne jen o výdělek, ale o kvalitní produkt.

Vinařství je i symbolem tvrdé práce.

Ano, a taky mi jejich přátelství mezi sebou do jisté míry připomíná přátelství mezi skladateli. Byl jsem svědkem, že jeden vinař volal konkurentovi a potřeboval něco půjčit, nějakou technologii, aby se nezastavil v procesu. A kamarád mu samozřejmě pomohl. My si taky občas voláme a chodíme na svoje frekvence a vzájemně se podporujeme, třeba s Ondřejem Brouskem nebo Davidem Solařem, a ačkoli jsme konkurenti, pomáháme si a jsme přátelé. Vlastně se oklikou dostávám k tátovi, který byl takový a vždycky mu záleželo na přátelství a na poctivých vztazích a chlapském slově – když se něco řekne, tak to platí.

Vyzařovalo to z něj i z postav, které hrál.

Ano, Všichni dobří rodáci, Atentát… Proto mu ty role tak seděly, protože takovej byl.

On byl i konstitucí jako sportovec. Taky děláte nějaký sport?

Rekreačně dělám, ale u nás je to i do značný míry genetický dar – za mým tátou byly generace námořníků, široký ramena, statní chlapi… Když jdu do posilovny, je pro mě snazší nabrat svalovou hmotu za poměrně krátký čas.

Ondřej Brzobohatý
Ondřej Brzobohatý | Zdroj: Ben Renč

Máte i vy v sobě něco z námořníka?

Mám, miluju moře i cestování. Navíc moře potřebuju i kvůli alergiím, na které jakožto dítě z Prahy přes léto trpím. Mořský vzduch mi dělá ohromně dobře, jezdím do klidných míst, mám rád exotiku. Nepřitahují mě resorty přímo v rušných městech, tam bych alergii nezaléčil, protože mi vadí prach. Dokonce musím být opatrnej i při volbě šamponu na vlasy, jsem holt pražská citlivka. Mezi 14. až 20. rokem to bylo nejhorší, pořád jsem byl sjetej nějakými antihistaminiky. Pak se to trochu zlepšilo a moře mi pomůže vždycky.

Lidé mě tam občas zastavují a říkají, že jim připomínám tátu, že jde ze mě podobná energie. A mě tak napadlo, co mi vlastně ze sebe předal.

Jezdil jste s rodiči?

Většinou s tátou. Měli jsme doma psy, a tak jsme jezdili separovaně – já s tátou a ségra s mámou – abychom se vystřídali při hlídání. Byli jsme všude možně po Jadranu i Řecku, táta se na cestách často a rád rozpovídal. To na tom všem bylo nejatraktivnější.

V čem vám dal nejvíc?

Nedávno, když jsem byl právě na Moravě, jsem se nad něčím zamyslel. Lidé mě tam občas zastavují a říkají, že jim připomínám tátu, že jde ze mě podobná energie. A mě tak napadlo, co mi vlastně ze sebe předal. Došlo mi, že přes všechny možný moudra, jak bych měl makat a dělat víc než ty ostatní, prostě to, co tak rodiče vždycky rádi říkají, mi on dal nejvíc tím, o čem nemluvil, kdy jsem ho jen viděl, jaký je, jak reaguje v různých situacích, na různé lidi i na nepříjemné věci.

Jak se snažil být vždy spravedlivej, snažil se lidi pochopit, odpouštět, a ne je jen nějak odclonit. Máma se s ním občas hádala, že si nechává dělat na hlavu, a často měla pravdu, ale on říkal: Já vím, proč ten člověk tohle řekl a udělal, proč si tohle o mně myslí. Ale to je jeho slabost, pro to se na něj nemůžu zlobit… To byly věci, který si přečtete v různých šifrách z motivačních knih, ale on takový prostě byl. Zkrátka proto, abych si z něj vzal to nejlepší, ho stačilo jen pozorovat.

Někdy je asi lepší hned člověku neukazovat, co udělal špatně, jaké meze překročil, ale dát mu čas, ať to pozná sám.

Když překročí nějaké hranice, urazí vás… a vy ho hned neodsoudíte a neztrestáte, tak je to pro něj těžší, protože jinak by se dalo říct: jo, je to vyřešený a jde se dál. Ale takhle mu dáte čas si to uvědomit a zamyslet se. No, musím říct, že se to sám pořád učím. Pamatuju si, jak sestra začala kouřit, máma ji při tom přistihla a řešila to s ní slovenským způsobem, který, přiznávám, bývá často účinnější. Potom si s ní v klidu promluvil táta a skutečně kouřit přestala. Těžko dnes říct, jestli to tehdy bylo ze strachu z mámy nebo z poučení táty, každopádně jí to vydrželo tak dva roky. Pak už pálily i s mámou doma jednu za druhou.

Neurazte se, ale připadá mi, že jste byl takový vzorný synek. A pak ten rychlý katapult mezi známé tváře… Užil jste si vůbec bezstarostné studentské pařby?

Ale jo, užil, možná o něco míň než poctiví pařiči, ale co jsem nestačil ve škole, dohnal jsem později. Od patnácti jsem studoval na konzervatoři. Snažil jsem se to brát poctivě a navíc mě to i dost bavilo. Dal jsem se dohromady se spolužáky a hráli jsme na jazzboatech; říkali jsme tomu gastro jazz, takový to hraní cizincům k jídlu. Což se vyznačovalo hraním potichu a nikterak posluchačsky náročně. I tak mě to ale od hudby neodradilo, byla to skvělá zkušenost. Hudbu mi asi nikdy nic a nikdo nezprotiví. Miluju celý ten proces jejího vzniku.

To, že někdo něco slyší, napíše to do not, a pak někdo další nebo i on sám to zase přehraje a zprostředkuje jinému zážitek z muziky. Chtěl jsem tohle řemeslo umět, fascinovalo mě. No, takže jsem nekalil možná tolik jako jiní, ale taky to znám. Co mě naopak moc nebavilo – dirigování. Dokážu udirigovat těleso o pětadvaceti muzikantech, kteří mi třeba nahrávali hudbu pro seriál Labyrint, ale to je tak maximum. Rád tuhle činnost přenechám povolanějším.

Celý článek najdete na webu ForMen.